Město a divadlo

21. duben 2005

"Odhlučněno je nyní vše tak, že nájemníkům našeho domu nezbývá nic jiného, než se do divadla přijít podívat, neboť období specifických rozhlasových her již skončilo," řekla Eva Měřičková, ředitelka Dejvického divadla, o stavebních úpravách svého kulturního stánku. "Skutečnost vypadala jako zázrak a někteří lidé se zdáli být kouzelníky," konstatovala po celkovém dokončení. Krásné vyjádření. Zdá se, že českým divadlům se daří dobře a jejich tvorba je pro lidi důležitá. Výše citovaná slova se stala - kromě jiných - součástí výstavy Město a divadlo v pražském Clam-Gallasově paláci.

Výstava vychází svou ideou jako kompendium přehlídky České divadlo 2005. V ní se představují pokud možno všechna divadla s co nejkvalitnějšími inscenacemi z celé republiky. Ale pro samotnou výstavu je důležitý ještě jeden fakt - jak stánky Múz žijí v souladu se svým okolím a městy, kde fungují. Ano, je opravdu zvláštní, že poměrně malá země jako Česká republika má tolik profesionálních divadel, která se neustále objevují a rodí. Že by Češi byli opravdu divadelní milovníci? Podle dojmu z výstavy bezpochyby ano.

Schodiště Divadla Minor

Základem uspořádání první části je časová posloupnost. První profesionální scény fungovaly už v 18. století, například Stavovské divadlo nebo brněnská Reduta, ale i občané v Opavě a Českých Budějovicích se jich dočkali brzy. Samozřejmě, že ve své době šlo především o německy hovořící a zpívající scény. Ale postupně přicházející kultura biedermeieru přinášela první touhy i po scénách českých. Vhodná situace pro to ještě nenastala jak z důvodů politických, tak finančních. Proto se díváme na solidně vystavěné měšťanské scény, svým vzhledem a uspořádáním shodné s divadly za hranicemi zemí Koruny české - například v Chebu či Jihlavě.

Potřeba národní prestiže potom velmi stoupala. Zvláště po opadnutí tlaku bachovského absolutismu se vlastenecké ideje rozvíjely i v realitě. Městské výbory za pomoci průmyslníků, bank a spolků pomalu stavějí střediska městského života i víc ve vnitrozemí. Při pozorném pohledu vše vychází najevo víc. Můžeme se třeba dostat k informaci, že po požáru Národního divadla se vybralo v pěněžních sbírkách za tři týdny tolik jako předtím za třicet let! 19. století vlastně bylo celé zasvěceno divadlu - měšťané, kdysi třetí stav, se jím etablovali vůči aristokracii. A taky vzniklo jedno typické specifikum - v Čechách a na Moravě se právě díky divadelnímu provozu rozvíjel český jazyk a zaznívaly skryté politické metafory, které oslovovaly a přinášely impuls do života. V sále, věnovaném divadlům vzniklým před pádem monarchie, vše viditelně vystupuje navenek. Secesní budovy mají podobný princip jako jinde v Předlitavsku, ale často se rozestavěné předávaly z rukou německých architektů do českých (třeba u stánku kultury v Mladé Boleslavi). Kulturní sebevědomí tak narůstalo, bohužel stejně jako třenice mezi obyvateli. Je zajímavé, že v žádném z divadel, postavených za první republiky, dnes nefunguje žádná scéna se stálým provozem. Zato vidíme, jak se po druhé světové válce do podoby měst zakusovaly spíš kulturní domy než divadla. Jistě šlo často o potřebné domy, ale podepsal se na nich socialistický realismus. Nejtypičtější stavba je trochu pozdější - Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě. Před sebou vidíme prostor, který mohl hostit i sjezdy KSČ, což člověka rychle donutí s lehkým mrazením v zádech přejít do dalšího sálu.

Hlediště Divadla Archa

Tady už máme druhou část výstavy - současnou českou divadelní architekturu. Zde si ale můžeme viditelně lebedit. Velmi nás to překvapí, ale od roku 1990 se vybudovala nebo totálně přestavěla téměř padesátka divadel, mezi nimiž vidíme i stavitelské skvosty. Například Centrum experimentálního divadla v Brně na Petrově má skvěle vymyšlený dvůr, který se v létě může stávat alžbětinskou scénou. Ve svých útrobách zase ukrývá prostor k volné tvorbě, jíž se dříve říkalo laboratorní. Horácké divadlo v Jihlavě propojuje různé materiály, prostory a charaktery, ale ze všeho se nakonec stává komplexní tvar, který podporuje kulturní dění. Nebo pražské Divadlo Archa, jehož variabilita se zdá téměř nekonečná, nabízející se vícerému využití. Vidíme ji před sebou v podobě, jak povstala z vody povodní, a můžeme z toho mít radost. U dalších staveb pozorujeme inspiraci fantazií - například bezkonkurenční Minor, který svou barevností a překvapujícími a nápaditými prostory láká děti ke hrám a rozvíjení představivosti. Podobně i Divadlo Drak v Hradci Králové. U Divadla Alfréd ve dvoře zase jasně rozpoznáme inspiraci japonskou architekturou. Jde v současnosti o nejčastější trend, který je zároveň jednoduchý, ale účelně podporuje divadelní provoz.

Divadlo Alfred ve dvoře

Třetí část výstavy je věnována dvojici Fellner a Hellmer, nejznámějším architektům konce 19. a začátku 20. století v Rakousku-Uhersku. Krásné secesní stavby vidíme v celé jejich kráse. V určité době mohly působit kýčovitě, ale dnes si uvědomujeme, jak podporovaly reprezentaci měst a pomáhaly v růstu kulturní i vzdělanostní úrovně. O tom je vlastně celá výstava - o vztahu lidí ke kultuře a rozvíjení vztahů mezi nimi. Je příjemné zjistit, že podle všeho to o nás vypovídá dobře. Celá výstava je přehlednou a jasnou retrospektivou českého divadelnictví, které má co říci a životně funguje a především koexistuje s lidmi. Exponáty, fotografie a modely jsou kvalitně nasvícené a funkčně umístěné. Člověk se dočká i příjemných překvapení, jak kulturní život probíhá i ve zdánlivě jen průmyslových oblastech. Diváci jsou svým stánkům věrní a divadelníci je neopouštějí, i když jejich úsilí po hmotné stránce nemůže být odpovídajícím způsobem ohodnoceno. Ale o to nejde, výstava člověka prostě potěší a vede ho k optimismu, že české divadlo má výraznou tvář, dobrou pověst ve světě a patří vlastně k důležitým vývozním artiklům jednotlivých regionů i celé naší země.

autor: David Ašenbryl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.