Melancholické příběhy z multikulturního Západu. Vyšla povídková sbírka česko-německé spisovatelky Kláry Hůrkové

Přebal knihy Kláry Hůrkové: Západní okraj zahrady|foto:Nakladatelství Dauphin

Sedmdesátistránkový svazek zdobí na obálce reprodukce autorčina vlastnoručně namalovaného obrazu a kromě třinácti krátkých povídek obsahuje také stručný doslov spisovatelky, publicistky a dokumentaristky Dory Kaprálové – další autorky žijící již dlouhá léta v Německu a zároveň trvale přítomné na tuzemské literární scéně. Pokud jde o shromážděné prózy, které autorka rozdělila do dvou oddílů nazvaných „Nouzové stavy“ a „A jestli nezemřeli“, několik z nich bylo již dříve publikováno, ať už česky nebo německy, a některé vznikly docela nedávno, to jest v době pandemie, což se místy promítlo i do jejich obsahu.

Literáti, přistěhovalci a spol.

Čtěte také

Umíme zapálit nebe. Vítězem 34. ročníku Ceny Jiřího Ortena se stal básník Šimon Leitgeb

Většina přítomných povídek je vystavěna na půdorysu nějakého příběhu, povýtce realistického a mnohdy oplývajícího alespoň malou mírou autobiografičnosti. Jejich častým dějištěm se stává Německo a opakovaně v nich narazíme na postavy literátů nebo emigrantů. A právě autorce důvěrně známé a citlivě zachycené detaily vykreslující vybrané prostředí, figury či situace patří k největším devízám těchto textů, které se většinou obejdou bez dramatické zápletky nebo překvapivé pointy. Příběh učitelky angličtiny, jejíž nadaný žák – africký muslim – se začne považovat za Ježíše, nebo vyprávění o psovi, který by mohl být inkarnací známé historické osobnosti, tak představují v rámci této knihy spíše výjimku.

Dora Kaprálová v již zmíněném doslovu píše, že třináct příběhů Kláry Hůrkové „zaráží přesností viděného, strohostí zaznamenaného a hloubkou prožitého“. A s tímto tvrzením bych vcelku souhlasil, i když se v knize najdou dva tři texty, které ve mně nebudily takové nadšení jako zbylé povídky. Navzdory jim a také několika známkám nedbalé redakce, jako je kupříkladu zmínka o „uprchlickém táboru Moira na ostrově Lesbos“ (správně má být Moria), však tahle nenápadná knížka rozhodně stojí za přečtení.