Měla kultura na růžích ustláno?

Jiří Janáček v knize Čtyřikrát Městské divadlo Liberec (Stadttheatre Reichenberg) 1883-1938 (nakladatelství Bor) předkládá fakta - po dlouholetém archivním studiu a s velkou dávkou objektivity. V první ze čtyř statí si všímá výstavby reprezentativní divadelní budovy, jejíž dobové fotografie na obalu dávají útlé publikaci reprezentativní ráz. Dále slavnostního zahájení s přípitky na to, aby se divadlo stalo "místem péče o německé umění, stánkem německé svornosti a německé síly pro věky budoucí".

Ani slavnostní bankety ovšem nemohly zabránit nadcházejícím prozaickým starostem. Nepříjemně páchnoucí zdroj osvětlení - baterie, které po celou první sezonu obtěžovaly nejen herce, ale i publikum - byl jen drobnou nepříjemností. Větším problémem byly peníze. Pouze vstupné by provozní náklady nepokrylo. Divadlo tak bylo závislé na městské kase i na politickém boji v městském zastupitelstvu. A - na návštěvnosti. Zajistit ji mohlo jedině umění vyvážit repertoár tak, aby získal jak náročnější kultivované publikum, tak lidové diváky, kteří se chtěli především bavit, prahli tedy po veselohrách a lehčích operetách. První sezony libereckého divadla ovšem spadaly do období, kdy se šéfové kamenných divadel tomuto umění teprve učili.

Jiří Janáček představuje svou knihu|foto: kvkli.cz

A vztah libereckého divadla k české kultuře? Česká menšina si pochopitelně vypomáhala bohatým ochotnickým divadlem. První český titul v německém překladu se v Městském divadle objevil až roku 1914. Nedbalova Polská krev měla úspěch nejen u publika, ale i u odborné kritiky. Přesto se české opery (nejčastěji se hrál Smetana, ale i Dvořák a Janáček), operety a činohry prosadily na repertoár až ve druhé polovině 20. let a přes pozitivní divácký i kritický ohlas nejčastěji při příležitosti státních svátků ČSR. V druhé polovině 30. let liberecké divadlo opět zápasilo s návštěvnickou i ekonomickou krizí. V politice se začala nevybíravě prosazovat nacionalistická SdP. Divadlo se stalo terčem jejích útoků nejen proto, že dva jeho tehdejší - umělecky nejvýznamnější - ředitelé Oskar Basch (1934-36) a Paul Barnay (1936-38) byli němečtí Židé a s úspěchem častěji uváděli české tituly, ale i proto, že bylo ve finančních potížích a že se demokratická část vedení města obrátila na Prahu a prezident Beneš dal divadlu značnou finanční podporu.