Měla jsem v plánu dokumentovat se až do stáří. Dnes už s tím mám problém, říká umělkyně Veronika Šrek Bromová
Pomůže umění zahojit svět, který v současné době bojuje s koronavirovou pandemií? Multimediální umělkyně Veronika Šrek Bromová umění důvěřuje, podle ní je obří experimentální platformou, která dokáže léčit šokem i dobrými nápady. Markétě Kaňkové ve Vizitce popsala i to, jak se celoživotně srovnává s energií svých rodičů Dagmar a Pavlem Bromovými.
V době, kdy v pražské galerii SmetanaQ probíhala její výstava Mezi dobrem a zlem, ležela Veronika Šrek Bromová ve svém domě nedaleko Poličky s nemocným kolenem. Její muž dole uklízel truhlářskou dílnu a ona z lůžka sledovala hromady věcí v obývacím pokoji. Jak ve Vizitce řekla, předměty hromadili i její rodiče, autoři koláží Pavel a Dagmar Bromovi. „Maminka sbírala po anticích staré šperky, tatínek měl zase obří sbírku nůžek. Když jsem byla mladší, pomáhala jsem rodičům stříhat materiál, ze kterého pak koláže vyráběli, byly toho tuny, všechno jsme to skladovali v krabicích,“ vzpomíná na formativní roky. Když pak studovala arteterapii, v rámci výstavy Dopis otci, dopis matce (2012) se s rodinným odkazem i zátěží ovlivněnou psychickou nemocí matky zkoušela vyrovnat.
Každou technologii vytěžím
Veronika Bromová patří mezi nejvýraznější osobnosti české scény porevolučního období. Ačkoliv na UMPRUM původně absolvovala Ateliér ilustrace vedený rodinným přítelem Jiřím Šalamounem, do hry od počátku bere nejrůznější média. Říká o sobě, že dokáže vytěžit každou technologii, aktuálně třeba s oblibou využívá nejnovější mobilní telefon a na pravidelných relaxačních procházkách se psem zkouší, co unese rozrastrovaná panoramatická fotka.
Zatímco na loňské výstavě Časy mezi časy v Litomyšli pracovala vedle současných technologií i s hlínou, na výstavě Mezi dobrem a zlem formulovala svoje obavy z poškození harmonie přírody fotkou, videem, objekty, kresbou i malbou. Mohlo by umění pomoci svět vyléčit? „Je to obrovská experimentální platforma, ze které mohou vyjít skvělé nápady,“ říká a na mysli má například projekt slovenské architekty a designérky Lenky Petrákové, která navrhla plovoucí stanici čistící oceán od odpadu. „Přináší taky podněty k zamyšlení, o ně jsem se v minulosti ostatně taky pokoušela. Anebo třeba skupina Ztohoven, někteří její členové byli moji studenti. Otevřeli diskusi a zviditelnili věci, o kterých se nemluvilo,“ poukazuje na diverzní akce typu rudé trenky nad Pražským hradem anebo postavičku Pac-mana, známého z počítačových her, vysekanou v řepkovém poli.
Zatímco po škole řada jejích spolužáků vsadila na reklamu, ona se vydala cestou prozkoumávání a dokumentování vlastního těla i možností mezilidské komunikace. Ve Vizitce mluvila o konkrétních výstavních projektech z devadesátých let, ale také o kratičkém setkání se svou oblíbenou umělkyní, fotografkou Cindy Shermanovou. Mrzelo ji, že když se pak dostala do New Yorku, neměla dost odvahy, aby Shermanovou znovu zkontaktovala. Téma studu pak vztáhla i na další potenciální práci s vlastním tělem. „Měla jsem v plánu dokumentovat se až do stáří, ale mám s tím problém. Mám pár kilo navíc a nejsem tak odvážná třeba jako Káča Olivová, která se svlékne v Národní galerii. Je to od ní nejen odvážné, ale má to taky vtip a závažné sdělení.“
Jaký má Veronika Šrek Bromová vztah k rituálu? Na co myslí v souvislosti s dobou covidovou a jak vzpomíná na své umělecké působení v New Yorku? I o tom mluvila ve Vizitce.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.