Měla jsem potřebu být na sto procent připravená, teď se učím přijmout stav nejistoty. A dělá mi to radost, říká Alice Nellis

Po uvedení prvních repríz Prodané nevěsty na půdě Národního divadla se na režisérku Alici Nellis snesla vlna kritiky. Návštěvníci divadla bučeli, odcházeli, média se o inscenaci vyjadřovala jako o debaklu. Režisérku vášnivost reakcí kritiků překvapila. „Z filmového světa na to nejsem zvyklá,“ konstatuje.

Prodaná nevěsta: Martin Kubačák (režisér), Sbor Národního divadla|foto:Ilona Sochorová, Národní divadlo

Kritiky pro ni ale důležité spíš nejsou, aby si z nich něco vzala, musela by prý daného kritika dobře znát. I proto se snaží získat zpětnou vazbu hlavně od přátel, ideálně od těch, kteří umění nedělají. Právě jim prý svou tvorbu směřuje zejména.

Potřebuju zjistit, zda k tomu mám klíč

S přijetím nabídky zpracování staré dobré klasiky váhala, zvažuje prý ale každou nabídku. „Potřebuju zjistit, zda k tomu mám klíč a taky jestli mě to bude bavit. Vzala jsem si tři měsíce na rozmyšlenou, protože tuto operu jsem detailně neznala. Mantinely jsem ale od Národního nedostala,“ říká.

Prodaná nevěsta: Alžběta Poláčková (Mařenka), Maria Kobielska (Ludmila), Jiří Hájek (Krušina), Zdeněk Plech (Kecal)|foto:Zdeněk Sokol, Národní divadlo

O svém přístupu k Prodance mluvila ve Vizitce podrobně, zmínila také, že kdyby mohla ještě jednou pracovat na opeře, ráda by inscenovala Mozarta. Na jeho kompozicích totiž vyrůstala. Stejně tak má ale ráda Antonína Dvořáka nebo J. S. Bacha – to je hudba, z níž se jí po pár vteřinách dělá husí kůže. „Mám hudbu hrozně ráda, ale nesmím jí slyšet moc a také ji nemohu mít jako background, protože pak se na ni nedokážu soustředit. Tak trochu si ji šetřím,“ konstatuje. 

Alice Nellis dlouhodobě spolupracuje s Českou filharmonií, před několika dny se vrátila z Londýna, kde točila část dokumentu o dirigentovi Semjonu Byčkovovi. Podílí se ale také na přípravě edukačních pořadů pro děti. Líbí se jí, že skrz hudbu se s nimi dá o tématech jako je svoboda diskutovat obecněji.  

Prodaná nevěsta: Sbor Národního divadla, Balet Opery Národního divadla|foto:Ilona Sochorová, Národní divadlo

V září – sedm let po pohádce Sedmero krkavců – by do kin měl jít její celovečerní hraný snímek Buko. Vyprávět bude o tom, co se stane, když člověk opustí zajeté koleje. Název Buko odkazuje ke koni, což je zvíře, s nímž má režisérka osobní zkušenost. „Když sednete na koně, dostanete se do situace, kdy víte, že to, co se stane, nemůžete mít pod kontrolou. Buď se s tím vyrovnáte, anebo ne, a pak to bude utrpení. Já třeba mívám až křečovitou potřebu být neustále připravena a jet na sto procent, což je hrozné. Ale pomalu se učím přijmout stav nejistoty. A vím, jakou mi to vždycky přinese radost.“