Mein Kampf – recenze inscenace Švandova divadla

12. červen 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02650929.jpeg

Hra George Taboriho Mein Kampf je v Čechách uváděna teprve potřetí. Česká premiéra se odehrála v roce 1990 v Divadle Labyrint, které dnes známe pod názvem Švandovo divadlo. Právě zde můžeme vidět novou inscenaci této hry v režii Anny Petrželkové.

Tématem her George Taboriho je především doba válečná, židovství a holocaust. To vše nahlíženo prizmatem grotesky, ironie a humoru, jejichž prostřednictvím konfrontuje autor nejrůznější klišé, stereotypy a dogmata s obyčejným lidským životem, a snaží se dobrat kořenů zla. Stejně tomu je ve hře Mein Kampf (Můj boj), která svým názvem jasně odkazuje ke stejnojmenné knize Adolfa Hitlera.

Právě mladý Hitler, přicházející do Vídně z malého města s nadějí, že se stane umělcem, je jedním z protagonistů děje. Autor neurotického, slabošského mladíčka staví do konfrontace s přirozenou životní moudrostí žida Šlomo Herzla, který se ho ujme, stará se o něj, vychovává jej a chrání. Tato péče se však nakonec postaví proti němu, neboť mladík nabývá postupně sebevědomí a všechno dobré se v jeho vyšinuté mysli mění v opak.

Režisérka Anna Petrželková akcentuje groteskní rysy textu, a tomuto záměru napomáhá i scéna Toma Cillera a kostýmy Hany Knotkové. Celá scéna je tvořena schodištěm, v němž jsou zabudovány nejrůznější průlezy a propadla. Herci se chvílemi po schodišti doslova prohánějí, což je především pro herečky v extrémně vysokých podpatcích doslova životu nebezpečné. Jako artefakty scénu doplňují nejrůznější kufry a také busta Richarda Wagnera (známého svými protižidovskými názory). Na závěr jsou jako předzvěst lidské řezničiny spuštěny na pozadí scény krvavé hovězí půlky jako na jatkách.

Bizarnost celého pojetí umocňují kostýmy, částečně inspirované dobovou módou – především u Židů – Šloma a Lobkowicze – které oproti ostatním působí relativně střízlivě, ty další jsou výrazně karikované, extravagantní až fantazijní (kostým Smrti připomíná deformovaného havrana, extrémně dlouhé blond vlasy lolitkovské Markétky ideál árijské ženy, Hitler se v druhé půli hry objevuje v kostýmu Indiána).

A tak zatímco Filip Čapka jako hravý, vyrovnaný Šlomo, stejně jako ošuntělý Lobkowicz Miroslava Hrušky působí svou vlídnou ironií sympaticky domácky, mladý Hitler Tomáše Pavelky svou divnost a potenciální nebezpečnost dá pocítit už při prvním vstupu na scénu. Jeho vyčouhlá postava s holými nohami v bílých podkolenkách a poté v podvlíkačkách vzbuzuje smích, ale ani náznak sympatie. Svou dětinskou bezmocí, nešikovností a ulekaností je nanejvýše politováníhodný. Jakkoli jsou záporné rysy ukřivděného a ufňukaného dítěte dováděny až do extrému, má vývoj jeho chování jakousi zvrácenou logiku.

Celý příběh je tak především zřetelným zápasem dvou principů, dvou přístupů k životu, neboť jak Šlomo, tak Hitler tu vedou „svůj boj“. Je paradoxem dějin lidského rodu, že zlo se vždy prosazuje snadněji, a mnohdy se právě dobro stává jeho odrazovým můstkem.

Zatímco ústřední dvojice má navzdory zkreslení svou psychologickou logiku, ostatní postavy vstupují do děje jako vyhraněné symboly. Ať jde o blonďatou naivku Markétku Martiny Krátké, vyzývavou a věcnou Paní smrt Petry Hřebíčkové či geometricky stylizovaného posluhovače Himmlischsta Marka Pospíchala, působí jako postavy z podivného snu nebo obrazu šíleného malíře. Navíc je tu vhodně zneužita opravdová slepice, která „hraje“ skutečně obdivuhodně (je to původně Markétčin dar z lásky pro Šloma, v němž Hitler spatří symbol nebezpečí a tak se nebohý pták stane jeho první obětí).

Historické skutečnosti, podané Taborim s vysokou groteskní nadsázkou, jsou v této interpretaci ještě umocněny. Nabízí se nám tak sled výrazných groteskních obrazů, protkaných množstvím více či méně srozumitelných symbolů, někdy až (patrně úmyslně) banalizovaných. Je to v pravém slova smyslu podívaná, s přesně stylizovanými hereckými výkony. Vyžaduje však diváka vstřícného a naladěného na výrazně pootočenou optiku vnímání.

autor: Jana Soprová
Spustit audio