Mateřství, politika a magie vodního živlu

I když autorka při jeho řešení nezapřela své silné levicové stanovisko, opačný pravicový postoj, jež zaujímá její hrdinka Marlena, nezkarikovala ani nezjednodušila. Navíc v prvním jednání - jakési platonské hostině, na kterou Marlena pozvala pět žen z různých epoch - ukázala rozpor mezi mateřskou rolí ženy a jejím postavením v maskulinně konstruovaných společnostech jako konflikt, jenž se v historii opakuje.

Režisér Jiří Pokorný, v jehož nastudování činohra Národního divadla Top Girls pod názvem Prvotřídní ženy uvádí, využil možností, jež mu autorčin text nabídl, a aniž otupil ostří jeho sociální intence, rozšířil smysl inscenace o mnohé další dimenze. U úvodního "symposia" spolu s kontrapunktem prolínajících se hlasů a typů žen - nejpozoruhodnější je průbojná a theologickou racionalitou jiskřící papežka Jana ve skvělém podání Taťjany Medvecké a jako vějíř ohebná, leccos tajemně skrývající i naznačující a přitom prostinká Japonka Nidžó Jaromíry Mílové - zvýraznil nadrealitu jejich setkání a magii příběhů, jež si vyprávějí. Kromě jiného například tím, že v zadní projekci nechal padat mohutný vodopád, kontrastně "ozvučený" meditativní, pomale plynoucí hudbou Petra Kofroně. V dalších jednáních, v jejichž řazení dala autorka před chronologií příběhu přednost postupnému ozřejmování jeho smyslu, a tedy opět tendenčnímu významu (text vrcholí politickou hádkou mezi "thatcherovskou" Marlenou a její levicově smýšlející sestrou Joyce, která vychovává Marleninu dceru jako své dítě), režisér otupuje ostří takové brechtovské explikativnosti především typovým obsazením a vedením figur.

Prvotřídní ženy - Věra Galatíková, Jaromíra Mílová a Petra Špalková|foto: narodni-divadlo.cz

Petra Špalková snímá ze své Marleny rysy "thatcherovského monstra" (jak postavu nazvala jedna z anglických kritik), neboť její pragmatismus, racionalitu a tvrdost nespojuje s chladnou vypočítavostí, ale líčí ji jako projev životní síly a nezdolné vůle vymanit se z prostředí, do něhož se narodila. Ještě zřetelněji jsou proti typu "top girl" obsazeny Jana Preissová a Jaromíra Mílová coby zaměstnankyně personální agentury, kterou Marlena vede. (V prvním dějství byly právě ony představitelky "trpných" a "trpitelských" žen - Griseldy a Nidžó.) Skvělý výkon pak podává Kateřina Winterová v roli retardované Marleniny dcery Angie: ani náznakem nepodlehne pokušení pohrát si se sentimentem diváků a při charakterizaci této deprivované bytosti postrádající lásku podtrhuje její primitivní vzpurnost a nezkrotnou živočišnost.

Režisér tedy spolu s interpretkami (výborné jsou také Miluše Šplechtová a Věra Galatíková) změkčuje stranickost dramatu a v jeho tkáni nachází i další konflikty než jen politické a společenské - například konflikt mezi dvěma protikladnými (a při důsledném uplatňování stejně nebezpečnými) principy žití: vědomé utváření života pomocí ratia a vůle může vést k atrofii citu a ztrátě naší sounáležitosti s bližními. Podvolení se životním okolnostem a spoléhání se jen na intuici a cit nás může zanést na mělčinu. Ostatně v závěrečném obraze se opět v zadní projekci objevuje motiv vody: nikoli ale vodopádu, nýbrž vody nepohnuté, v níž jako v matečním živlu k sobě zvolna plynou Marlena a Angie.

Kateřina Winterová jako Angie|foto: narodni-divadlo.cz/

Některé kritiky přijaly novou inscenaci Národního divadla s rozpaky. Přesto se domnívám, že po dvou vynikajících inscenacích nové sezony - Lakomci a Coriolanovi - i tato třetí potvrzuje, že se činohra Národního divadla stává opět první scénou v naší zemi.