Martin Šinták: Dobrý choreograf musí s pohybem umět poradit celému ansámblu

21. srpen 2019

Vizitka

Tanečník, choreograf a baletní mistr Martin Šinták je už třináct let kmenovým členem baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, před nedávnem se ale musel s dráhou aktivního tanečníka rozloučit. O umělecké cestě ze středu jeviště do zákulisí přípravy baletních a operních inscenací mluvil ve Vizitce s moderátorem Vojtěchem Babkou.

Jméno Martina Šintáka začalo být slyšet v souvislosti s choreografickou stránkou výrazných titulů, jakými jsou Dvořákovy opery Rusalka a Šelma sedlák, Monteverdiho Orfeo, Mascagniho Iris či Händelův Saul. Choreografii se začal věnovat po kariéře tanečníka, s níž musel po třicítce skončit kvůli zdravotním potížím.

Jak se vlastně hledá pohybový slovník pro žánrově tak rozmanitá díla? „Snažím se jít po logické a přirozené stránce věci. Představte si, že jdete po ulici. Zamyslete se nad tím, co při tom děláte, jak jdete. Umělci jsou sice na jevišti ve stylizovaném projevu, já jim ale musím všechno podat tak, jako bych to vysvětloval normálnímu člověku.“

Jak přesně tedy probíhá choreografova příprava? Martin Šinták se zahloubá do klavírního výtahu, rozdělí si hudbu takt po taktu a znovu ji skládá už do hudebně-pohybového obrazu ve chvíli, kdy sám vidí propojení baletu a operních sól.

Prací choreografa ale není jen vymýšlet kroky. Dobrý choreograf musí ohledně pohybu na jevišti umět poradit celému tělesu. Operní ansámbly a sbory nejsou podle Martina Šintáka zatím v tomto směru moc často využívány, režiséři ale jejich pohyb stále častěji vyžadují.

Jak se liší práce na barokní opeře, romantické opeře nebo na dílu, které se chystá ke světové premiéře? Je třeba ctít autenticitu a věrnost dobové tradici? Jaké slovo má baletní mistr a choreograf v regionálním divadle? A nechají si vůbec operní umělci do své práce mluvit? I o tom mluvil Martin Šinták ve vltavské Vizitce.

autor: Vojtěch Babka