Martin Pechlát: Je mi úplně jedno, co hraju
Martin Pechlát je klidná síla českého divadla a filmu. Na obrazovce nebývá vidět v hlavních rolích, ale ani v těch menších ho nepřehlédnete. Divadlo, to je jiná. Má obě prestižní herecké ceny a třeba v titulní roli Fausta v Národním divadle podává výkon, který patří k nezapomenutelným. „Je mi úplně jedno, co hraju,“ říká častý představitel podivínů všeho druhu. A režisér Jan Hřebejk charakteristiku upřesňuje: „On je výbornej, protože umí jak kladný hrdiny, tak záporáky.“
Divadla se po dlouhé době opět otevřela. S jakými pocity jste se postavil před diváky?
Dělat divadlo bez diváků nejde. Během druhé vlny pandemie jsem nazkoušel v Ábíčku Matku Kuráž, nakonec jsme si dali naostro i takovou projížděčku bez lidí. Zajímavá zkušenost, ale nebylo to ono. Když jsem teď hrál v Národním Audienci u královny, poprvé po pauze, byl jsem vděčný i za ty tři stovky lidí v rouškách. Je to přece jen jiný pocit.
Nezapomene herec po takové době roli?
Částečně ji samozřejmě zapomene. Ale je to jak s plaváním nebo s jízdou na kole, stačí chvilka, jedna dvě zkoušky, a jste zpátky. Záleží taky na tom, jak dlouho je představení na programu. Když něco hrajete dva tři roky, tak do role vklouznete snadno, ale třeba v Dejvickém divadle jsme loni nazkoušeli Komplice od Dürrenmatta. Stihli jsme jedno představení na začátku února, pak přišel první lockdown, další představení bylo v září a nastal lockdown druhý. Tu hru budeme teď muset zase celou přezkoušet.
Každý si asi s ústupem pandemie položil otázku, co mu ta nešťastná doba vzala, ale taky dala. Co vy, vyšly by vám i nějaké plusy?
Odpočinul jsem si, jinak se to ani pojmout nedalo. Ze začátku jsem byl z nečinnosti vykulenej, protože jsem zvyklý pořád něco dělat a najednou jsem nevěděl, co s volným časem. Ale pak mi to začalo vyhovovat. Vymýšleli jsme s rodinou různé výlety, hodně jsem jezdil na kole. Akorát mě za to nikdo neplatil… (smích)
Skoro deset let jste byl členem činohry Národního divadla. To už je minulost. Proč jste odešel?
Zásadní důvod byl ten, že jsem měl i spoustu jiných pracovních nabídek, které byly velmi lákavé. S provozem Národního divadla a hlavně s angažmá to už nešlo skloubit. Musel jsem se rozhodnout – a rozhodl jsem se skončit. V Národním už jen dohrávám Audienci u královny a Fausta.
Pro některé herce je angažmá na první scéně vrcholem kariéry, vy jste sem ale zamířil z Pařízkova Pražského komorního divadla, oceňovaného u nás i v zahraničí. Bral jste ten „přestup“ jako ústup ze slávy, nebo naopak?
Nebral jsem to jako ústup ze slávy ani jako startovní můstek ke slávě ještě větší. Myslím, že dneska už Národní divadlo nepatří mezi vysněná herecká angažmá, i když je to stále velice prestižní scéna. Pro mě bylo Národní zajímavá výzva, jak si poradit s tím velkým barákem a tamním obecenstvem. Zároveň jsem věděl, že nejdu do žádného vaudevillu – ale nic proti proti vaudevillu nebo lehčím múzám. Těšil jsem, že si zahraju v klasických titulech, ve kterých bych si jinde asi nezahrál. Což mě lákalo.
V Národním divadle jsem vás viděl ve Faustovi. Ta inscenace režiséra Jana Friče je velmi odvážná – a velmi dlouhá, trvá tři a půl hodiny. Zvlášť pro vás jako představitele titulní role to musí být nesmírně náročné. Patří Faust k tomu nejtěžšímu, co jste zatím na divadle absolvoval?
Patří k těžším inscenacím, je to zápřah, navíc většinou ve verši. Budu na tuhle roli ale vždycky vzpomínat, protože Fausta si asi člověk v životě zahraje jen jednou. Je to obsáhlé dílo a ještě se ani nehraje celé, protože kdyby se hrál Faust celý, trvalo by představení snad týden… Musím ale říct, že možná paradoxně vnímán některé jiné role, v nichž jsem hrál, jako náročnější. Třeba Goebbelse v představení Goebbels / Baarová, tam sice můj výstup trval jen padesát minut, ale byl jsem při tom na scéně sám, jen s Gábinou Míčovou. Faust je jiný typ inscenace, kolem vás je spousta kolegů i statistů, velké efekty, světla, hudba. Člověk je menším kolečkem v soukolí, kdežto ve one man show jste sám za sebe a nemůžete se za nic schovat. Ani si odpočinout.
Faust patří k inscenacím, které aktualizují klasiku. To nevyvolává vždy pozitivní reakce, zaznívají i hlasy, že klasika se má hrát tak, jak je napsána. Vy sám předstupujete před diváky jako Faust s dlouhými vlasy a na invalidním vozíku, čekal bych, že nebudete patřit zrovna k divadelním staromilcům?
Jsem přesvědčený, že klasika se musí dělat tak, aby si z divadla něco odnášelo i mladší publikum. To ani jinak nejde. Každá doba si klade svoje otázky, a jestliže je nějaké dílo tak univerzální, všeobecně platné, jako je Faust, tak přežije i odlišné, překvapující výklady. Nedovedu si představit, že by se měl Faust hrát pořád stejně. To je to samé, jako kdybychom po Praze pořád ještě jezdili na koních. Společnost je v pohybu a taky divadlo se musí posouvat vpřed.
Jak vnímáte Fausta vy osobně? Nejen postavu Fausta, ale i jeho téma, to, co tento hrdina symbolizuje?
Faust pro mě symbolizuje člověka, jeho neustálé hledání a snahu pochopit svět jak skrze dobro, tak skrze zlo. Skrze zlo je to jednodušší, rychlejší, ale ve výsledku ta cesta k žádnému velkému uspokojení nevede. Tohle je pro mě Faust.
V Národním divadle jsem vás viděl ještě v jedné velké roli – ve Spalovači mrtvol jste hrál Karla Kopfrkingla. Taky v této hře je váš hrdina sveden na scestí – Mefistem je tu nacista Willi Reinke. Snažil jste se hrát Kopfrkingla jinak než Rudolf Hrušínský ve slavném filmu Juraje Herze?
Ač ten film dobře znám, zcela záměrně jsem se na něj znovu nepodíval, protože Rudolf Hrušínský je v titulní roli prostě úžasnej. Poprvé jsem si ale Spalovače mrtvol přečetl, nikdy před tím jsem to neudělal. A postava Kopfrkingla mi pak vyšla trošičku jinak. Šli jsme s režisérem Honzou Mikuláškem svou cestou, ne cestou filmové interpretace knížky. Honza má svůj styl práce, své oblíbené prostředky, hodně zkouší, hledá a výsledný tvar mění klidně i pár dnů před premiérou. Jeho inscenace působí jako taková imprese, ale celkový dojem bývá komplexní.
Spalovač mrtvol se na první scéně nehrál dlouho. Jak herec nese, když se hra, kterou si oblíbil, odporoučí z repertoáru?
Nenesu to nijak těžce, chápu, že divadlo je organismus, který se vyvíjí. Kdo Spalovače mrtvol vidět chtěl, asi ho viděl. Nechci spekulovat, jestli mohl vydržet na repertoáru třeba o rok déle. Beru stažení hry jako fakt, prostě přijde derniéra, rozloučíme se a jedeme dál. V tom je divadlo úžasný, že pořád přináší něco nového.
Už jsme zmínili, že do Národního jste zamířil z Divadla Komedie, kde jste zažil éru Dušana Davida Pařízka. Ten vám taky svěřil roli Goebbelse v inscenaci Goebbels / Baarová. Vždycky mně přišlo vtipné, že Goebbels měl 165 centimetrů a rozhodně nebyl prototypem árijce, což, s prominutím, o vás tedy neplatí. Jaké to je, když herec dostane takový protiúkol?
No, já mám 196 centimetrů… (smích) To, na co ptáte, byla samozřejmě i moje první otázka, když jsem se od Dušana dozvěděl, koho budu hrát. Jak můžu být za Goebbelse, vždyť vypadám úplně jinak? A Dušan mi geniálně odpověděl: „Jenže Goebbels se viděl přesně takovej, jako jsi ty!“ A opravdu, tenhle nacistický pohlavár se považoval za vysokého blonďáka árijského typu. Takže já hrál jeho vnitřní podstatu, představoval jsem to, co si sám o sobě myslel, jak o sobě psal ve svých denících.
Za výkon v téhle inscenaci jste zaznamenal herecký „double“ – bral jste Cenu Thálie i Cenu Alfréda Radoka. V pětatřiceti jste si sáhnul na obě prestižní divadelní ocenění. Cítil jste zadostiučinění, nebo vám to svázalo ruce?
Bral jsem to jako odměnu Divadlu Komedie, ke kterému si publikum nějakou dobu hledalo cestu. Chvíli trvalo, než začala být představení vyprodaná. Ale já myslím, že v té době jsme byli v Komedii ve vrcholné formě úplně všichni. Tehdy mi přišlo docela přirozený, že jsem tu cenu dostal zrovna já. A ruce mi to nesvázalo, nebral jsem to tak, že všechny ceny za divadlo už mám doma, a tak už mě nic nečeká. Tohle všechno je ve hvězdách.
Za film jste ještě cenu nezískal, ale co není, může být. Vaše filmografie je početná, ale nikdo už vám neodpáře dvě první úlohy: staršího bratra Standy Pichlíka v Nudě v Brně, který Honzu Budaře učí nasazovat prezervativ, a voyeura Vladimíra v Účastnících zájezdu. Představoval jste si svůj vstup na stříbrné plátno v důstojnějších rolích?
Já byl vůbec rád, že nějaký vstup na plátno proběhnul. Jsem typ herce, kterému je úplně jedno, co hraje. Pro mě nejsou ani role podivínů nedůstojné, jak říkáte, naopak mě baví, protože ty postavy můžu trochu polidštit. Každý z nás má špatné i dobré vlastnosti, každý se nějak vidí, třeba i ten Goebbels se určitě považoval za dobrého člověka. Ani ďáblovi nejsou vidět růžky.
Z filmů, které jste natočil, vyčnívají ty, které jste natočil s Olmem Omerzu. Hrál jste jak v jeho debutu Příliš mladá noc, tak v Rodinném filmu a Českými lvy ověnčené road movie Všechno bude. Jak se stalo, že jste se stal jeho „dvorním hercem“?
To byste se asi musel zeptat jeho… Já nevím, nějak nás to spolu baví. Rozumíme si. Olmovi se se mnou asi dobře pracuje a mně se dobře pracuje s ním.
Všechny Olmovy filmy jsou něčím zvláštní a dost se odlišují od českého mainstreamu. Je jiný i on, ve srovnání s režiséry, s nimiž jste pracoval? Používá třeba jako rodilý Slovinec jiné postupy než čeští tvůrci?
Myslím, že se to nedá svalit na jeho národnost. Olmo je prostě hodně náročný a precizní. Dokud nemá natočeno to, co chce, dokud nedocílí emoce, kterou chce jako režisér docílit, tak záběr prostě nepustí. A klidně nás ho nechá opakovat dvacetkrát třicetkrát. Což je někdy hodně náročný. Na druhou stranu máte jako herec jistotu, že režisér nechá na place všechno.
Budete hrát i v dalším filmu Olma Omerzu, v Atlasu ptáků. V jakém stadiu je jeho příprava?
Film je hotový. Čekáme na festivaly, kam všude ho vezmou.
Hlavní roli vytvořil Miroslav Donutil. Jak se vám s ním pracovalo?
Strašně mě překvapilo, jak k filmu přistoupil. Bylo to hodně poctivý, dokázal se i naladit na Olmovo tempo. Myslím, že film vnímal jako velkou příležitost. Obdivuju ho, mně bude teprve padesát a točit s Olmem je pro mě náročný, ale Mirkovi je sedmdesát a zvládnul to, pracoval i dvanáct hodin denně.
Dá se příběh filmu ve zkratce nějak přiblížit?
Je to film o šéfovi firmy, kde se vyrábějí vysavače. Má ale nehodu a ocitne se mezi životem a smrtí. Ve stejné době dojde i ve firmě k průšvihu. Takže ten šéf bojuje jak o život, tak o svou firmu. Já hraju jeho syna, který má svůj způsob, jak problém vyřešit, ale otec v rámci jisté rodinné tradice s jeho postupem nesouhlasí. Takže se ve filmu rozplétají i rodinné vztahy, což je Olmovo téma.
V létě by měla přijít do kin i černá komedie Okupace debutujícího režiséra Michala Nohejla. To je film, který vznikal hodně nestandardní cestou a podle kusých zpráv, které o něm zatím pronikly na veřejnost, těžko říct, co od něj můžou diváci čekat.
Příběh filmu se točí kolem historky, která se traduje v souvislosti s vpádem vojsk v roce 1968. Tehdy prý dva trampové někde objevili opilého ruského vojáka, vzali ho do sklepa a tam se mu lehce pomstili za napadení Československa. Pak jim došlo, že kdyby toho vojáka zase pustili, tak je může udat. A zabili ho. Na základě historky vznikl scénář, který se odehrává v divadelním baru v jednom malém městě, kam přijde ruský důstojník prodávat naftu. A začnou se dít věci.
Taky tento film vznikal za covidu. Byla to výhoda?
Asi ano, divadla byla zavřená, a tak jsme měli hodně času se příběhem zabývat, zkoušet si různé situace, hodně jsme si povídali. A myslím si, že herecká příprava se pak hodně zúročila. Já hraju režiséra, kterého odsunuli na oblast, protože se zapletl s politikou. Práce na oblasti je pro něj očistec a vykoupení. Film už jsem viděl, myslím, že dopadl skvěle, včetně třeba hudby, kterou napsali Kill The Dandies. Premiéra má být začátkem srpna.
Zatímco snímek Okupace působí tajemně, další film, kde se objevíte, asi naplní to, co se od něj čeká, protože jde o adaptaci bestselleru Patrika Hartla. Jaké to je, pracovat s tak bezprostředním člověkem?
Patrik sice působí velmi bezprostředně, ale i on je typ tvůrce, který je velmi precizní. Na filmu mu hodně záleželo, nic nepodcenil a připravoval se opravdu do hloubky. O adaptaci jsme mluvili snad tři čtyři roky. Čekalo se na to, až bude mít Patrik takové podmínky, aby mohl natáčet bez kompromisů.
Diváci od filmu čekají třeskutou komedii, ale ta knížka není zas až tak komická. Jak ji vnímáte vy?
Ten příběh je, řekněme, hořkosladký. Je v něm spousta humoru, ale je i bolavý, protože vypráví o krizi středního věku, kdy člověk začne vnímat, co všechno v životě prošvihnul. Je o realitě pětačtyřicátníků, kteří se pokoušejí o návrat ke svým snům z doby, kdy jim bylo dvacet.
Vy sám už máte „krizi středního věku“ za sebou?
Nemůžu říct, že ji mám za sebou, nebo před sebou, ale taky se pomalu smiřuju s tím, že lepší už to asi nebude. Člověku ubývají síly a nezbývá než se s tím srovnat.
Natáčíte taky audioknihy. Letos jste načetl pro rozhlas historickou detektivku Jana Horníčka Čarostřelec, právě vychází na CD. Ten příběh mísí fikci a historické reálie, oslovuje vás tento žánr?
Mám tenhle typ literatury moc rád. A baví mě, když má knížka napětí, když vás nechce pustit. Taky se mi dobře pracuje s režisérem Jakubem Doubravou. Rozumíme si, jsme naladěni na stejnou vlnu.
Čarostřelec se odehrává na konci 18. století v zapadlém koutu Jizerských hor a titulní zlosyn tam prchá před spravedlností na lyžích. Vím, že jste i vy propadl jejich kouzlu. Jste dobrý lyžař?
Řekl bych, že lyžař jsem průměrný, mám svoje tempo a svoji rychlost, nepouštím se do žádných větších akcí a černé sjezdovky nevyhledávám. Lyžovat jsem se naučil hodně pozdě, až někdy v sedmadvaceti. Do té doby jsem to neuměl, a tak jsem lyžováním pohrdal… (smích) Až když se mi narodily děti, začali jsme s nimi jezdit na hory a já si řekl, proč to taky nezkusit. Konečně jsem se přestal stydět a na té dětské „pomičce“ se pomalu rozlyžovával, až jsem tomu nakonec úplně propadnul.
Celý rozhovor s Martinem Pechlátem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Sebrat klacek. Martin Pechlát čte z nové sbírky próz Petra Borkovce
Může to budit zdání, že víme více, než bychom měli. Od 7. června uvádíme výběr z textů z prozatím poslední knihy básníka a spisovatele Petra Borkovce Sebrat klacek.
-
Herec Martin Pechlát natáčel v Plzni
Hlas herce Martina Pechláta zazní v chystané četbě na pokračování, která vznikla tento týden ve studiu Českého rozhlasu Plzeň
-
Čarostřelec. Napínavý krimi příběh odehrávající se v zimě roku 1789 v Jizerských horách
Je mrazivý únor léta Páně 1789. A začíná spletitý kriminální příběh, který nás zavede do Jizerských hor.
