Martin Františák: Mlčení. Příběh chátrajícího statku, který ovládá nejstarší člen rodu

Největší naděje vkládá pán domu do svého vnuka Adama. Ten přijal bezezbytku dědův životní styl, jeho tradiční hodnoty. Otec Adama chystá svou druhou svatbu. Rodina se po dlouhé době opět sejde. Ukáže se, že o některých věcech nejde mlčet donekonečna.

Nejsilnějším impulsem této hry je přehlížení narůstající izolace českého a moravského venkova, vedle oficiálního městského života. Pokusil jsem se ukázat jakýsi druhý svět. Ten ‚pod‘ zpravodajstvím a oficiálními projevy. Ten, který reaguje na lži a společenské instrukce každého dne. Není to ale hra politická. Je to jeden z pravděpodobných modelů. Reakce. Stranou tanečního sálu vytouženého blahobytu měst jsem se tak pokusil dát vzniknout rodinnému venkovskému sídlu, které stále více utváří vlastní pravidla… V tom mlčení je ukrytá letitá agrese z přehlížení lidských osudů uprostřed živlu a krajiny. Nic se tak neztrácí a hra směřuje ke vzniku něčeho nelítostného a krystalicky krutého.
Martin Františák 

I děj své nejnovější hry umístil dramatik a režisér Martin Františák do venkovské krajiny. Jako dramatik debutoval hrou Doma napsanou pro amatérský Divadelní soubor Jana Honsy v Karolince. Hru pak na velké scéně uvedlo pražské Národní divadlo, stejně jako později jeho druhou hru Karla. 

V rozhlase debutoval textem Tvůj děda, následovaly hry Dva chlapi za město, Průtrž (ta zvítězila v soutěži k 80. výročí založení Českého rozhlasu), Nejasné nebe a Druhé klíče. Je autorem rozhlasové úpravy a režisérem inscenace hry Jana Balabána a Petra Motýla Bezruč?!. Pro své rozhlasové inscenace také adaptoval Advent Jarmily Glazarové a Konec starých časů Vladislava Vančury.

O svém posledním natáčení Martin Františák napsal: „Jsem rád, když můžu textem vyzvat herce k hledání prostoru pod situací – vytvářet a hledat tak krajinu ticha, napětí. Takovou emoční stopu. A právě práce ve studiu mi takovéto hledání umožňuje – to, co je u divadla popisem, může z přijímače k posluchačům zaznívat až fyzicky. Jsem velice rád, že si v hledání ‚zvukového života‘ rozumíme s Ivanem Acherem. Je to často on, kdo text posouvá až tam, kde by mě to ani nenapadlo, ale vedle toho má přesný cit na podstatu okamžiku.“