Martin Černý: Při malování opony Státní opery jsem myslel jen na barvu a plátno. Relaxoval jsem u Labutího jezera
Plátno o výměře skoro 200 metrů čtverečních, velké plechovky akrylových a olejových barev a dvakrát sedm týdnů každodenní jedenáctihodinové práce - bez toho by se neobešla zbrusu nová opona, která nyní zdobí hlediště zrekonstruované Státní opery. Jejího autora, scénografa Martina Černého, si do Vizitky pozval Daniel Jäger. Repríza ze 7. 1. 2020.
Oponu podle dochované černobílé fotografie původního díla od „básníka kudrlinek“ Eduarda Veitha z roku 1888 namaloval muž, který sedmým rokem v Národním divadle působí jako scénograf a umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla.
„Když se ukázalo, že zadat její výrobu mimo Národní divadlo je finančně i časově nereálné, chytil jsem se toho, protože mám v malování divadelních horizontů, jak se tomu odborně říká, velkou praxi,“ vysvětlil Martin Černý, jak získal doslova největší zakázku svého života.
Barevná, nikoliv sépiová opona
Ve Vizitce detailně popsal přípravy prací, přičemž jednou se vydal i po slepé cestě. To když mu kdosi doporučil japonský server, který prý na základě zaslané černobílé fotografie dokáže vygenerovat původní barevnost vyfoceného objektu.
„Poslal jsem ji tam, ale zpět se mi vrátila fotka v sépiové barvě, což mi tedy moc nepomohlo,“ usmívá se. „Oni pracují na základě existujících objektů a data z fotografie srovnávají jen s něčím přibližným. Tady se počítače zkrátka neměly čeho chytit.“
Na řadu tak přišla stará dobrá ruční práce a také pečlivé „nakoukávání“ již existujícího okolí. Pro výslednou podobu opony byla důležitá architektura budovy, barva oblohy a lidské pokožky, ale třeba i koberců a sedaček v sále. Plátno si pak rozdělil Martin Černý na 200 čtverců, které sloužily jako měřítko, a průběžně svou práci kontroloval z balkonu posazeného čtyři metry nad zemí. Hodně ale také spoléhal na svou pětadvacetiletou kariéru, během které zvládnul vyrobit 250 scénografií. Nedávno si prý spočítal, že takto pomaloval plochu o výměře jednoho hektaru.
Co se stane, když šlápnete do barvy
I přes letité zkušenosti se Martin Černý nevyhnul drobným komplikacím způsobeným odlišnou dobou schnutí olejových a akrylových barev. „Vy po tom plátně musíte naboso chodit. Stalo se, že jsem šlápnul do namalovaného a pak jsem musel po jedné noze vyskákat pryč, abych si ten obličej z nohy utřel. Anebo jsem barvu rozlil a pak to musel předělávat.“
Při malování opony podle svých slov vnímal jen štětce, tahy a prostor. V desetiměsíční pauze, v níž první „nátěr“ schnul, odskočil relaxovat ke scénografii Labutího jezera pro Národní divadlo.
Čtěte také
Jakožto pedagog pražské DAMU zapojil do práce pro Státní operu i studentky nižších ročníků scénografie, které tak dostaly jedinečnou příležitost vyzkoušet si malovat zlaté střapce a různé další ornamenty 19. století. „Je důležité, aby se studenti naučili malovat ornamenty tak, aby všechny nevypadaly stoprocentně stejně. Scéně to dodává na plastičnosti,“ vysvětluje.
Martin Černý je s výsledkem své práce spokojený, a jak se zdá, spokojení jsou i první hosté Státní opery. „Ti, kteří měli potřebu se se svými pocity svěřit, mi pogratulovali. Říkají, že opona prostoru sluší a že ho ještě víc rozzářila.“
Jak přesně probíhaly práce na oponě pro nově zrekonstruovanou Státní operu Praha, co se bude dít s oponou z roku 2002 od Antonína Střížka a proč se Martin Černý rozhodl před sedmi lety přijmout poprvé v životě angažmá v Národním divadle? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
