Marně hledám slov. Pletichám při udílení literárních cen se brilantně vysmál Edward St Aubyn
Kolik odvahy a kolik rozhořčení je třeba k parodii literárního provozu? Britský spisovatel Edward St Aubyn se na politikaření v tzv. knižním průmyslu zaměřil v knize Marně hledám slov. V překladu Ladislava Nagyho ji vydalo nakladatelství Argo.
Říká se, že Edward St Aubyn byl natolik zhrzený, když byl nominován na Bookerovu cenu, ale nakonec ji nezískal, že sedl a napsal satiru na zákulisí i jevištní dění kolem tohoto nejprestižnějšího z britských ocenění. Ale možná je to jen legenda. Faktem zůstává, že kniha Marně hledám slov je skvěle zacílené, a především napsané dílo. Dokazují to kladné stejně jako kritické ohlasy.
„Jeho terčem je poměrně úzká výseč literárního života,“ píše v doslovu překladatel knihy Ladislav Nagy, „a jelikož je kniha přiznaná fraška, není přece třeba psychologické drobnokresby, rozmáchlejšího záběru či detailně vystavěného příběhu. Naopak, čím přímočařejší, tím lepší.“
„Překvapuje mě, že zrovna vy nejste ochotna uznat jeho kvality,“ nadhodila směrem k Vanesse. „Prohlašujete se za odbornici na současnou beletrii, přesto tváří v tvář hravému, postmodernímu a multimediálnímu mistrovskému dílu popíráte, že to vůbec je román.“
A tak je v příběhu o udílení Elysejské ceny vše jednoduché – každý o ni stojí, i když se tváří, že vůbec ne. Vypadne-li někdo z nominací, zřítí se mu svět a s těmi, kteří si nadějnou pozici udrželi, je třeba rozvázat veškeré vztahy. Kdo má štěstí, stává se nepřítelem, a k nepřátelům je třeba se „přimazlit“, prospěšný je ten, kdo zajistí protekci jakýmkoliv způsobem. Podobně jasnozřivě hledí autor na druhou stranu „literárního kolbiště“ – porotci jsou nekompetentní prospěcháři opojení chvilkovou mocí schopní nejvroucnějšího vztahu jedině ve světle mediálního zájmu.
„Výsledek je vtipný a lze ho číst s velkým pobavením, aniž by člověk věděl, že St Aubyn vůbec kdy něco napsal, byl nominován na nějakou cenu a že ji nedostal, ta biografická informace je zcela podružná“ dodává překladatel, a podle ohlasů možno soudit, že skutečně kniha, jejíž autor ta pravá slova skutečně našel, „ťala do živého“.
„Sam odložil pero na stůl. Všechno je to moc složité. Vlastně by ybla chyba říct cokoliv. Skutečnost byla taková, že se rozhodl psát nový román čistě z psychologických pohnutek: aby sám sebe ochránil před nezdravou posedlostí osudem Zamrzlého proudu. je docela v pořádku ´nemít co říct´ ve smyslu, že autor nemá předem připravené soubory nápadů k jednotlivým postavám a průběhu zápletky, že je nechává otevřené, že objevuje pravdu konkrétní situace během zkoumání, prostě tohle všechno; ale je mrzuté, když člověk opravdu nemá co říct: když je úplně prázdný, zablokovaný, ztracený.“
