Markéta Šebestová: Matka jistá, otec…

„Na místě tvého otce bych cestu do Stratfordu raději odložil a zůstal v Londýně, pod stře­chou, v teple a v pohodlí,“ do lékařova hlasu se za řeči zvolna vkrádala procítěnost žadonící o zproštění nepříjemných povinností. Vrhl toužebný pohled na židli stojící vedle roztopených kuchyňských kamen.„Jestli ho ten nečas zastihl na cestě, a to se klidně mohlo stát, jistě si pospíší na sever. Ostat­ně všechno to pohodlí už poslal sem, zabalené do slámy. Těch beden, kam se jen člověk podívá! Snad by se otec vyhnul všem útrapám a strastem cestování, kdyby se sám do jedné takové uložil. Ani zábnout by v ní nemuselo, pokud by se vystlala surovou vlnou a přikrývkami.“ „Ale jak bys pak otce poznala? Vždyť by byl k nerozeznání od nějaké zatoulané bečky s nádobím.“ „Na boku bedny by zkrátka stálo: „William Shakespeare – vlastní osoba.“ Pro mne by to bylo naopak mnohem jednodušší.“ Doktor Hall zvedl obočí a zpytavě se zadíval na svou manželku. „Viděla jsem ho naposled asi před patnácti lety,“ vysvětlovala, „při Hamnetově pohřbu. Dnes už si nevzpomenu, jak otec vypadá. Snad jsem si tehdy všímala jiných věcí.“ „Inu, stará paní Purrová a její zatrápená choroba, ať už je jakákoli, dál čekat nemůže,“ prohlásil rozpačitě John Hall po chvíli ticha a pohledů do země. „Všichni svatí Hippokrati, stůjte při mně,“ zabručel ještě, nasadil si klobouk pevně na hlavu, zprudka otevřel dveře a chvatně, patrně v obavě, aby ho rozhodnost neopustila, vykročil do deště. Susanna Hallová, rozená Shakespearová postála chvíli na prahu a dívala se, kterak se její manžel neobratně a s velkými obtížemi škrábe do sedla. Usmála se do hrsti a zavřela dveře. Zadumaná přešla pomalu doprostřed kuchyně. Narovnala se, založila ruce na prsou, rozhlé­dla se kolem dokola a vychutnávala si teplo, které se k ní měkce tisklo ze všech stran. Když se ho konečně nabažila, zvedla židli, která tolik vábila jejího muže, a odnesla ji na místo, kam patřila a kde nepřekážela. Postavila ji ke stolu, ale nepřistrčila. Opatrně přičapla na zem a přidržela se trnože, nechtíc se posadit do prachu a drobků. Na zametání dnes ještě neměla pokdy. Zpoza kmenů tajemného lesa, jenž pokrýval většinu území podstolní říše, ji sledovaly tmavé oči její dcery Elisabeth. Susanna natáhla ruku k dítěti a pohladila je po světlých vláskách.

„Pojď, vydáme se spolu z hlubokých hvozdů k výšinám. Nerada bych tě podmetla.“ Nato vzala matka holčičku do náruče a vysadila ji na stůl. Chopila se koštěte a začala se jím ohánět, když tu bylo její bezděčné prozpěvování zčistajasna přehlušeno pádným bušením na dveře. S pometlem v ruce šla Susanna otevřít, ale hned vzápětí ji napadlo, že je měla radši někde odložit. Do náruče se jí totiž svalil jakýsi neznámý muž. Byl těžký nejen kvůli šatům nasáklým dešťovou vodou, ale také proto, že se pád svého značně objemného těla nijak nesnažil brzdit. Susanna nejdřív překvapeně vyjekla, pak hekla pod tou tíhou a nakonec se stejným nadšením, s jakým by objímala gigantickou mokrou houbu, příchozího uchopila pod rameny a s námahou ho vtáhla do světnice. Opřela návštěvu o dveře, do ruky jí vnutila ještě koště, aby se náhodou nepřeko­tila dopředu, přinesla jí židli a když ji usadila, zvědavě se nad ni sklonila, aby se dozvěděla, co je zač. Hlava tajemného návštěvníka jí připadala jako jeden ranec hadrů a cárů. Když nakonec přece jen odkryla oči a ústa utopené v odulé a zarudlé tváři, muž cosi naprosto nesrozumitelného zachroptěl. „Promiňte…?“ zamumlala zmateně Susanna. Ani druhý pokus promluvit se zrovna nevyvedl. „Prosím…?“ Tentokrát bylo odpovědí bolestiplné zaúpění, zaskučení, či snad dokonce zakvílení. Elisabeth ten zvuk na každý pád vyděsil a začala pobrekávat. Susanna se poškrábala na nose a zkoumavě se zadívala na postavu před sebou. „Vás to ale zmohlo,“ řekla konečně, „ono trmácet se z Londýna sem v téhle psotě není žádná legrace. Nechtěl byste se na chvíli natáhnout? Večeře bude stejně teprve, až přijde manžel … Musel chudák taky do toho lijavce.“ Následovala táhlá huhlavá tiráda, vděčně souhlasící s návrhem, alespoň jak se Susanně zdálo. Susanna svlékla z muže tu nejmokřejší, svrchní vrstvu oblečení, pomohla mu vstát a odvedla ho do čerstvě uklizeného a připraveného pokoje. Vláčení a postrkování chvíli trvalo a neobešlo se bez hluku. Když se Susanna vrátila do kuchyně, našla tam svou matku s malou Elisabeth na klíně. „Co to bylo za rámus?“ optala se Anne Shakespearová napůl přísně, napůl lhostejně. „Otec přijel. Vypadal po té cestě celý utrápený, tak jsem ho radši odvedla do ložnice, aby si odpočinul. Přišlo mi, že by samotu docela uvítal, ale možná …“ „Ty víš, že vidět ho rozhodně není to jediné, co mi schází ke štěstí,“ přerušila Anne dceru v půli věty.

Susanna rozpačitě pokrčila rameny, zvedla z podlahy zapomenuté koště a vrátila se ke své práci. Ještě zdaleka s ní nebyla hotova, když se ozvalo nové zaklepání na dřevo, tentokrát rychlé a rozverné. Poučena předchozí zkušeností opřela Susanna metlu o roh stolu a vydala se ke dve­řím. Do kuchyně vpadla jako velká voda její sestra Judith a za ruku vedla muže v dlouhém plášti s hlubo­kou kápí. „Napadlo mě, že přinesu z kůlny na dvoře nějaké dřevo,“ vysvětlovala docela všední okolnost nápadně hlasitě, „a najednou vidím, že k nám po cestě přijíždí táta!“ Susanna nejdříve strnula, na kratičký okamžik se zamyslela a zamračila, ale posléze všechen výraz z její tváře zmizel. Řekla jenom: „To je zvláštní, že jsem neslyšela koně.“ „V tomhle hromobití by člověk stěží slyšel klekání, natožpak slabého božího tvora.“ „No ovšem.“ „Táta je celý mokrý a utrmácený, rád by si lehnul.“ „Vezmi ho zatím do svého pokoje a pomoz mu se svlékáním. Pokoj pro hosty jsem ještě nestihla pořádně uklidit.“ Judith překvapeně vykulila oči a chystala se něco říci, ale Susanna se na ni netrpělivě utrhla: „Už jsem řekla!“ Judith i její úlovek poslušně odešli. „No tohle! Dva Shakespearové do páru! Ale copak takhle se jedná s vlastním otcem?“ „To byl Thomas Quiney,“ odvětila Susanna unaveně a potřetí vzala do ruky pometlo, „poznala jsem dobře jeho boty. Judith bez žertíků ani láska nechutná.“ „A to ji necháš, aby ho objímala a hubičkovala, když je otec v domě?“ „Nenapadlo by mě, že by mohl v tomhle ohledu zastávat zvlášť konzervativní názory.“ „Není radno mluvit o provazech v domě oběšencově.“ „Vždyť já přece nejsem žádný Judithin dráb! Co jí mám říct, co mám udělat? Jestli se vám to nelíbí, zaražte jí to sama.“ Susanna se nasupeně rozháněla koštětem. Anne Shakespearová zůstala sedět a pozorně sledovala svou dceru. Opatrně poznamenala: „Ale nezamlouvá se ti to ani za mák.“ Susanna rázně postavila koště do kouta a sedla si naproti matce.

„Nikdy bych si nedovolila provádět to, co Judith,“ vyhrkla. Anne k tomu nic neřekla, jenom podala Susanně Elisabeth, která za svou matkou nechápavě otáčela hlavičku. Susanna ji k sobě přivinula a začala ji roztržitě hladit. „Představ si tu legraci, kdyby se ukázalo, že ani ten první Wiliam není pravý.“ „Nechcete se jít podívat?“ „Jenom hlupák spěchá s odhalením překvapení a nevychutnává si příjemné napětí. Ostatně by se taky mohl začít shánět po dalších členech rodiny, a to nemůžeme potře­bovat.“ „Doufám, že to všechno dobře dopadne.“ Anne Shakespearová pokývala hlavou. Její rozvážné kolébání se dočkalo ozvěny v tichém ťukání, navýsost obezřelém a uhlazeném. „Třetí?“ pousmála se přibližně padesátiletá žena, vstávajíc a vydala se vysvobodit z plískanice dalšího nešťastníka. Ten nešetřil vděčností, bez okolků ji objal, políbil, poodnesl dál za práh a rukou, která mu bůhvíjak vyzbyla, za sebou bez ohlížení zavřel dveře. Než se Anne vzpamatovala, nový příchozí před ní elegantně klečel na jednom koleni a vzpínal k ní ruce. „Má drahá! Když vám nyní mohu opět pohledět do tváře, zmocňuje se mne nesmírná, nevy­pověditelná lítost při pomyšlení, že jsem se před lety opovážil tak bezcitně vás opustit!“ „Třetí,“ odtušila suše, přesto však s veselým zablýsknutím v očích Susanna. „Susanno, pojď přece pozdravit tatínka!“ zatrylkovala Anne a v té písničce cinkalo pozvání ke hře jako zlaťáky již téměř vložené do banku. Susanna poslušně přistoupila k matce a nechala se od třetího Wiliama Shakespeara v pořadí obejmout kolem ramen. Uvítací ceremonie skončila. Za­tímco se Shakespeare III. zkřehlými prsty pokoušel rozepnout vlhkou a kluzkou sponu pláště, obě ženy se k sobě nenápadně naklonily. „Neodpírejme si tu zábavu,“ špitla prosebně Anne. „Musíme si dát pozor. Zdá se mi, že má náramně živé oči a dlouhé, možná dokonce nenechavé prsty.“ „Nespustím z něj oči, neboj se,“ odpověděla šeptem Anne, načež pokračovala nahlas, „Williame, musíš se teď u nás posadit. Ta cesta z Londýna byla jistě velmi vyčerpávající.“ „Úmorná! Jako by se byla vlekla tři tisíce let.“ „To jsi se měl hůř než Mojžíš!“ zvolala soucitně Anne Shakespearová a vedla znaveného poutníka v zavěšení ke stolu. „A teď myslíš, že se máš lépe než král David,“ dodala k tomu v duchu Susanna, neřekla ale ani slovo.

Šeřilo se. Bouřka už ustala, jen déšt si stále ještě nedal říct a dlouhými provazy vody poutal tmící se nebe k zemi. Anne dovolila medovým řečem, aby neztenčeným proudem plynuly do jejího ucha, Elisabeth si hrála u matčiných pohodlně natažených nohou se světlem a stíny a Susanna pod lampou cosi šila. Když kdosi zaklepal na dveře, Susanna beze slova vstala, udělala ještě jeden steh, pak šítí veleopatrně položila na stůl a v chůzi kradmo matce ukázala za zády ruku s palcem ukrytým v dlani. Za dveřmi se pokorně choulil politovánihodný, drobný mužíček. Ze všeho nejvíc připomínal chomá­ček vlny nasáklý vodou. Její čůrky mu stékaly ze špičky nosu, ze zacuchané bradky, z vlasů nezakrytých kápí ani čepicí. Třásl se jako osika a jeho hnědé a mírné oči se zas třásly na to, aby k dešťové vodě přidaly pár slaných slzí. Pohnuta lítostí ho Susanna spěšně vysvobodila z mokrých svršků a přehodila mu přes záda tlustou při­krývku. Když vstoupil do kruhu světla, události se náhle rozhodly běžet o překot. Anne Shakespearová se podívala na příchozího a nadšeně vzkřikla: „Ale vždyť to je náš William Shakespeare!“ Shakespeare III. se udiveně podíval na ženu, kolem jejíž ramen se vinula jeho ruka, a nadmíru zlý pohled pak věnoval horlivě přikyvujícímu trpaslíčkovi.

„Kdo bere mé jméno nadarmo?!“ zahlaholil kdosi jasným hlasem ode dveří. Stály tam dvě postavy. Ta vlevo si s pláštěm vlajícím za ní jako příkrov černé noci pospíšila k lampě. Anne vstala, nechala ze sebe spadnout cizí ruku, chvatně si prohlédla přispěchavšího, ukázala na něj prstem a slavnostně pronesla: „Tento muž je můj svůdce, můj lupič, můj vrah, mé Bohem seslané neštěstí, mých výčitek věčný terč a mého smutku i vzteku nekonečná příčina, můj zákonný manžel. Jenom on a nikdo jiný.“ „Nabízí se tu snad nějaká jiná možnost?“ zajímal se uštěpačně doktor Hall, připlíživ se mezitím nepo­zorován do středu všeho dění. „Asi čtyři, pakliže neztrácím přehled,“ odpověděla mu Susanna ve stejné tónině, „každý muž, který se teď nachází v domě, byl dnes odpoledne Shakespearem. Ty však, můj milý, budiž vy­jímkou z toho pravidla.“ „Takže jeden po druhém,“ prohlásil pravý, naprosto nefalšovaný William Shakespeare, zhluboka se nadechl a ukázal na sedícího, „co ty?“ „Já jsem ...“ „ … podvodník,“ dopověděla za něj Anne. Jakmile byl představen, muž již se vůbec nerozmýšlel a střelhbitě našel, kde nechal tesař díru. Ani človíček pomalu stravovaný třasem s vlastním, ještě o něco výmluvnějším přiznáním neotálel: „Já jen nechtěl do deš­tě. Být Shakespeare nebo nebýt Shakespeare mi přišlo prašť jako uhoď...“ „Tady se s mým jménem zachází jako s rukavicí, která se najde někde na ulici!“ „... a taky jsem byl trochu zaskočený, když tady paní ...“ „Jen takový žertík,“ začervenala se Anne, „tamten se totiž začal shánět po něčem, co jsem mu nechtěla dát.“ Druhý ruměnec vplul obezřele do kuchyně hned vzápětí. „Ani ten Shakespeare, co se právě nyní nepozorovaně a nakvap poroučí, nedostal ode mne nic cenného, ačkoli se po tom dlouho vyptával a velmi naléhal,“ dušovala se Judith. „To bychom měli tři,“ mračil se přísně velký dramatik, „kdepak se přede mnou schovává ten čtvrtý?“ „Vypadal jako stránka z lékařské knihy, když sem vpadnul a za celou dobu se nehnul z lož­nice,“ odvětila Susanna. „V takovém případě ho tedy předhodím vám, doktore.“ „Bude mi potěšením,“ zasmál se John Hall a vykročil k pokoji pro hosty. Po čtvrthodině nahlédla jeho hlava do kuchyně, jež vřela přípravami na večeři. „Záhada se vyjasňuje,“ oznamoval lékař, „můj pacient Graham Pealby není stoupencem umírněnosti v jídle a pití. Po dnešním obědě ho stihla krutá bolest zubů a břicha, která jej připravila o řeč, tudíž když se sem dostavil, nemohl mé manželce sdělit, kdo je. Poněvadž se dozvěděl, že nejsem přítomen, vzal zavděk měkkou postelí jako tím nejlepším, čeho se mohl před mým návratem dočkat.“

* * *

„Mít tak k ruce pět Willliamů Shakespearů, pět tatínků,“ pošeptala v noci Susanna svému muži, „a kaž­dého jiného! Jednoho představit tobě, druhého tvým rodičům, třetího zavolat, když hokynář čaruje se svými váhami, čtvrtého dát dítěti na hraní a toho pátého, nejtiššího a nejuctivějšího, brát každou neděli s sebou do kostela.“ Doktor John Hall svou ženu políbil, avšak k jejímu nápadu neřekl ani slovo, ani jediné z celého roje, který se mu čile hemžil v hlavě.