Markéta Foukalová v poslechovém testu: Vyrostla jsem na Olmerové a Björk

Jedinou hádankou, která vyžadovala téměř „policejní“ rekonstrukci, byla skladba Moanin’ v podání kapely Jazz Messengers Arta Blakeyho: 

„Instrumentální hudbu mám hrozně ráda, protože mě tam nic nemůže otravovat… Protože jak neumím hrát např. na dechové nástroje, tak jen obdivuju věci, které se tam dějou. Je to jako procházka po krajině s hezkejma kytkama. Ale jakmile se do toho přidá zpěv, trochu mě to vytrhne z nálady. Ale záleží na tom, co to je za hudbu. Třeba sólový koncert Keithe Jarreta - to prostě musíš poslouchat. Nebo Brad Mehldau. To jsou věci, které tě vůbec nenechají odpočinout.“

Ella je bůh

Nutno podotknout, že ostatní ukázky poznala Markéta bez problému. Třeba skladbu v podání Evy Olmerové identifikovala ještě před tím, než se ozval zpěv:
„Měla jsem ráda desku Evy Olmerové s Michaelem Kocábem Zahraj i pro mne. A protože jsem tehdy poslouchala hodně i Björk, zjistil jsem, že Eva Olmerová je pro mě trochu jako Björk (smích). Protože aranžmá těch písniček byla květnatá a ona se za nic neschovává. Nechce být hezká, prostě je syrová - taková, jaká je.“

U kterých jazzových zpěvaček by Markéta hledala inspiraci? „Záleží na tom, jestli by měly zpívat česky nebo anglicky - to je, podle mě, velký rozdíl. Čeština je velmi specifická. Myslím, že v tom je pro mě klíčová Eva Olmerová. A z anglicky zpívajících… Ella je totální bůh.“

Markéta Foukalová|foto:Jan Durina

Na zpěvačky jiných žánrů došlo u skladby Beaty Hlavenkové, opět jednoznačně identifikované:
„Beáta je odvážná v tom, že se pustila do své sólové dráhy a začala něco nového. V tom si cením i Lenky Nové… To samé třeba Klára Vytisková…dokázala si vytvořit nějakou vlastní značku, to chce hodně odvahy. V tomhle přístupu mě tyhle holky inspirujou, ale hudebně se spíš poohlížím ve světě.“

Zpěv je alchymie těla

Michala Prokopa poznala Markéta okamžitě. Ukázka byla vybrána záměrně, protože Markéta s Michalem Prokopem léta zpívala vokály. A nás zajímalo, jaké to je, stát se ze sólové zpěvačky zpěvačkou doprovodnou: „Člověk si hlavně užívá toho, že je všechno zařízený. Že přijede na hraní, nemusí vůbec nic řešit, jen si užít koncert. Jen teď, když už mám rodinu a člověk dává na misku vah, co dává větší smysl, tak pro mě má větší smysl věnovat čas sólové dráze, nebo činnosti, která víc vypovídá o mně.“ 

U skladby v podání Evy Svobodové jsme se dostali i k Markétině pedagogické činnosti:
„Učení mě baví, protože je to kreativní věc. Zpívání je abstraktní. Nemůžeš nic vidět, nic nemačkáš. Všechno se odehrává v uzavřeném světě hlavy, krku a těla. Je to trochu alchymie a učitel se musí vcítit do žáka - mám pocit, že je to celé vlastně o diagnostice. Člověk se snaží ušít žákovi cvičení na míru, aby se někam posunul. No a pak je to na tom žákovi, jestli ta cvičení opravdu dělá.“

Hovořilo se také o Markétině kapele Karl Von Bahnhof, o koncertech, které nemohly proběhnout i o těch, na které Markéta ráda vzpomíná. Budeme moc rádi, když si celý rozhovor pustíte na webu ČRo Jazz - a za měsíc budeme zpátky s dalším hostem.