Markéta Bidlasová: Kůň, pes a lední medvěd

Třeba nějakou, které jde učení samo. Nebo tou, co úžasně tančí. Nebo hraje na klavír. Nebo jezdí na skejtu. Nebo která má husté tmavé vlnité vlasy, právě opačné, než má ona. Také by možná bylo lepší narodit se na jiném, lepším kontinentu. Nebo alespoň jiným rodičům.

Čtěte také

Markéta Bidlasová: Feťák a provazochodkyně

Moji rodiče mi kdysi nahlas četli krásnou dětskou knížku V každém lese je myš, která hraje na housle. Byl v ní příběh o děvčátku jménem Šenka, která nechtěla být sama sebou. Ta pohádka, ta Šenčina touha, se zaryla do mé dětské mysli. Rozuměla jsem Šence tenkrát a rozumím jí i dnes. Stejně jako rozumím své dceři. Stále ještě někdy mívám v hlavě našeptávající hlas, který tvrdí, že v jiném příběhu by mi bylo určitě lépe. V jiném těle. Na jiném kontinentu. A že to nejlepší, co mohu dělat, je ze všech sil se snažit být někým jiným. Nebo se tak alespoň tvářit.

Během času a díky nejrůznějším formám často nepohodlného a občas i dost bolestivého sebepoznávání jsem ale také došla k tomu, že úplně nejlepší je, když se beru, jaká jsem. Přijímám, kdo jsem a kde jsem. A to včetně situací, z nichž nejsem vůbec nadšená. Teprve pak totiž můžu vykročit směrem změny k nějaké o kousek lepší verzi sebe sama, k minutám a hodinám příjemnějšího a smysluplnějšího života.  

No jo, jenže jak se uvelebit sama v sobě, ve svém těle, svém čase, se vším, co k němu patří? Jak se ubránit jedovatému očumování cizích, domněle lepších životů? Jak se nesrovnávat a nezávidět třpytivé plošky jiných příběhů? A jak to všechno předat pubertálnímu dítěti?

Čtěte také

Markéta Bidlasová: Horolezec a jeho žena

Možná právě přes připomenutí faktu, že ty své příběhy, ty dlouhé linie dní, zážitků, vjemů, činů a rozhodnutí, které vedou odkudsi od našich babiček a prababiček až k našemu tady a teď navzájem nevidíme. A taky nevidíme, jak moc jsou odlišné.

Podle mě jsou natolik různé, že vůbec nedává smysl je srovnávat. Je to jako bychom chtěli srovnat třeba příběh jedné kobyly z plemene koně převalského, kterou vypiplali v evropské ZOO a pokusně ji vypouštějí do divoké přírody v Mongolsku, s příběhem ledního medvěda, který žije volně v přírodě od narození, ale musí se vyrovnávat s úbytkem ledovce. Nebo s toulavým psem ve Španělsku, kterého si nějaká rodina přivezla z dovolené a on si zvyká na život v Čechách a vztahy s lidmi a hledá k nim důvěru.

A teď se zamysli, dcero, a řekni, které z těch zvířat má lepší život? Kdo by s kým měl měnit a v kterou chvíli a proč? Každé má v příběhu zatraceně obtížná místa. Která ovšem z krátkodobé perspektivy třeba vůbec nejsou vidět. A také místa, která vypadají moc pěkně. Jenže jaksi netrvají věčně.

Čtěte také

Markéta Bidlasová: Díky Titaniku

Co kdyby si třeba zrovna ten pes ve španělské fázi svého příběhu, kdy má hlad, je plný boláků a blech a strachu, vzal do hlavy, že ten lední medvěd, ten se má! Protože o něm tuhle slyšel, že žere obrovské masité velryby a lidé se mu vyhýbají a bojí se ho. Takový pes by strašně snadno usoudil, že on sám to má tedy tak špatné, že se nutně musí dostat tam, co žije ten lední medvěd. A vůbec – musí se stát ledním medvědem!

Pokud by se ten pes začal podle toho chovat, opustil by svůj psí příběh. Nenechal by se pohladit a neolízal by obličej cizímu malému klukovi, který by se s ním nesměle chtěl podělit o svačinu. Ostatně ten kluk by se takovému psovi, co chce být medvědem, pravděpodobně raději vyhnul. A vlastně by se ten pes už dávno rozběhnul na sever a rodinu, co by si ho blechy neblechy mohla zamilovaně vzít s sebou domů do Čech, by úplně minul…

Jaká škoda – opouštět sám sebe a hnát se za cizím. Když přitom hýbnout se svým životem můžu jedině ze svého příběhu. Ne jako jeho vězeň, ale jako hlavní hrdina. Tím totiž můžu být i ve špatných časech, slabých chvílích, nevalných okamžicích. Které se skrývají ve všech příbězích. I když je nevidíme.