Markéta Bidlasová: Feťák a provazochodkyně

Ztracený v zrcadlovém bludišti své hlavy. Drogy? Psychóza? Dost možná obojí. Cestující kolem něj vyklízeli své pozice, přesýpali se vždy do té části vozu, kde právě netančil svůj agresivní, zneklidňující tanec. Posléze se téměř všichni včetně mě přesunuli do jiného vagónu. Skrz okno bylo pak ještě možné sledovat jeho fyzickou potyčku s mužem, který mu zřejmě splynul s některým z jeho vnitřních démonů. A který se atakům začal bránit. Pak, dříve než se stihla objevit policie přivolaná jednou z cestujících, pomatený agresor vystoupil a zběsile gestikulujíc, odkráčel kamsi spletí chodeb přestupní stanice Můstek. 

Čtěte také

Markéta Bidlasová: Horolezec a jeho žena

Nepříjemné setkání. A zároveň velkoměstská banalita, řekli byste možná. Řekla bych i já. Feťák v metru… Tak proč mě ten obraz polonahého muže bojujícího s fiktivními běsy provází několika dalšími dny a nejde mi z hlavy?

Hlava… O tu právě jde. Všímám si lidí kolem, jak kráčí městem ve svých bublinách. Jak jsou vnořeni ve svých mobilech, jak s malými sluchátky v uších mluví se vzduchem, vykřikují do prostoru. Všímám si sebe, jak často nevnímám, pluju ve svých myšlenkových světech. Plánuju budoucnost, vymýšlím scénáře, bojuju s domnělými nepřáteli v drobných každodenních paranoiách.

A navrch vedu jednoho večera hovor s pubertální dcerou, která se mi svěří s tím, že jí svět připadá šedý a složitý a že v představách je jí líp. To co říká, mě netěší. I když ji chápu. Ano, realita ruší a klade odpor, realitu si nevymodeluji, jak já chci.  Jak jí vysvětlit, že ale právě to, co dává životu smysl a naplněnost je, když se bude realizovat. V reálné realitě. V reálných vztazích a činnostech.

A pak mi svitne. Budu jí vyprávět o feťákovi v metru… O tom, jak si myslím, že se do svého zabloudění dostal. Tam. Kde to zpočátku vypadá, že jde všechno snáz. A rychleji. Tam, kde nejsou problémy, nejistoty, pochybnosti. Tam, kde se všechno daří, kde jsi vždycky na vlně a takový, jaký chceš být, jakého si sám sebe vymyslíš. A řeknu ji taky, jak daleko se v tom dá dojít a jak zoufale to nakonec může vypadat…

Čtěte také

Markéta Bidlasová: Díky Titaniku

A pak jí budu vyprávět o provazochodkyni!  Najednou totiž začínám chápat, proč jsem si nedávno musela koupit knížku slacklinerky Anny Hanuš Kuchařové a blaženě si ji četla. Co četla, já jí učítala, jako bych jedla luxusní čokoládu. A to i přesto, že chodit po popruhu upevněném mezi dvěma body mě neláká ani v případě, že by byl natažený nízko mezi dvěma stromy. A z představy chození po lajně natažené několik desítek až stovek metrů nad zemí někde v Yosemitech nebo Adršpachu se mi dělá spíš nevolno. Přesto přese všechno mi četba knížky Od slackline k tiché radosti dělala nesmírně dobře.

Začínám tomu rozumět! Anče Hanuš Kuchařová, holka vášnivě se konfrontující se svým tělem a fyzikálními zákony… Všechny ty její popisy tisíců pádů, náročných i přes důkladné jištění… Popisy práce s vlastní myslí, se strachem, všechno to špendlení se k přítomnému okamžiku, do těla. Ančina pokora vůči neúprosné rovnováze, limitům vlastního těla i duše, a zároveň neskutečná vytrvalost v učení se, důvěra v sebe, chuť realizovat své sny. To byla na chvíli má léčebná kúra, výživné sérum proti ztrácení se ve vlastní mysli.

Samozřejmě nevím, jestli Ančin příklad, povídání o ní, na mou dceru zabere. Možná bude muset hledat svoje vlastní nástroje, vlastní vzory, vlastní cestu z království představ. Cokoliv najde, budu ráda.

Protože cokoliv, co nás vrací do reality, je dobré. Nepohodlné počasí. Nepohodlné pocity. Rušící vlastní tělo a jeho potřeby. Rušící živé vztahy. S kolegy. Dětmi. Rodiči. Se psem nebo kočkou. S partnerem. Obzvlášť, když umí třeba jako ten můj upozornit pěkně na rovinu na to, že i když s ním právě jsem, jsem čert ví kde v hlavě a vypadám přitom staře a ho to nebaví.

Takže… děkuji neznámému v metru a děkuji Anče Hanuš Kuchařové za malou lekci v nebytí a bytí v přítomném okamžiku. Všemu, co nás váže k přítomnosti a stahuje na zem, chvála. Dokud to máme, žijeme.