Marina Cvetajevová: Poéma konce

03567673.jpeg

Literárně-hudební pásmo z básnické poémy ruské spisovatelky a básnířky.

Poslouchejte na Vltavě 14. února 2016 ve 14:00.


„Teď už čtvrtý večer navlékám do svrchníku kus noční Prahy, mlžnatě blátivé, s cáry výparů a dýmů, s mostem v dálce, teď najednou s Tebou - mám to přímo před očima - jdu za někým, koho mi náhodou nabídl dlouhý sled každodenních událostí nebo paměť, a zlomeným hlasem Tě vzývám v té propasti oslňující lyriky michelangelovské šíře a tolstojovské hluchoty, která se jmenuje Poéma konce. Připomnělas mi našeho Boha, mne samého, dětství, to pouto, jež mě vždycky přimělo dívat se na román jako na příručku a na lyriku jako na etymologii - citu,“ vyznal se Marině Cvetajovové po přečtení její druhé pražské básnické skladby Boris Pasternak. Přiznal tak její poezii schopnost stvořit skutečný svět a vyvolat v čtenáři dojem vlastní přítomnosti v něm.

Ruská básnířka Cvetajevová napsala Poému konce během první poloviny roku 1924, kdy žila v Čechách, kam přijela roku 1922 za svým manželem Sergejem Efronem, jenž se sem co bělogvardista uchýlil po sovětském převratu. Třicetiletá básnířka zde nalezla svůj první exil, alespoň dočasný pokoj po trýznivých válečných a revolučních létech, během nichž zahynula její nejmladší dcera. Exil, útočiště, ne však domov, který celoživotně spojovala především s nalezením sebe sama, s nedosažitelným cílem, jenž ji předurčil k věčnému nomádství.

03374846.jpeg

Čtrnáct zpěvů Poémy konce líčí poslední procházku mileneckého páru Prahou a spíše než básnickou povídku připomíná drama ve verších, jehož jednotlivá dějství postupně uvádějí do intimní mytologie vyhasínajícího vztahu a provádějí panoptikální velkoměstskou periferií, územím dvojznačným jako sami loučící se milenci. Jako se v Poémě konce shrnuje vše prožité nepřekonatelným smutkem přítomnosti v zanedbatelnou sumu dní, tak se v ní soustředí i autorčino dosavadní básnické dílo tématy, obrazností i volbou výrazových prostředků. Ústřední pásmo loučící se ženy nepřímo bilancuje její život, zpřítomněný zdánlivě všední chůzí, připomínající zdůrazněnými pašijovými motivy, Křížovou cestu. Dřívější náměty - láska, poezie, jazyk - se neodbytně vracejí jako nerozřešené životní úkoly a neuspokojivý ohled do vlastní minulosti zatemňuje i ty nejbližší kroky.


Účinkují: Ivana Uhlířová, Lukáš Hlavica a Jana Franková

Překlad: Hana Vrbová Připravil: Karel KolaříkRežie: Markéta Jahodová

Čtěte také: Všechna dostupná díla na webu Hry a literatura