Marina Cvetajevová: Poéma konce. Poslední procházka mileneckého páru Prahou

3. říjen 2022

Poslechněte si literárně-hudební pásmo z Poémy konce výjimečné ruské básnířky Mariny Cvetajevové a z hudby György Ligetiho a Maurice Ravela. Básnická skladba je situovaná do Čech, kam se Cvetajevová po sovětském převratu uchýlila se svým manželem, bělogvardějcem Sergejem Efronem, a v letech 1922–25 zde žila. Uvádíme ke 130. výročí narození autorky. On-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Připravil: Karel Kolařík
Překlad:
Hana Vrbová
Hudba: György Ligeti, Maurice Ravel
Režie:
Markéta Jahodová
Účinkují: Ivana Uhlířová, Lukáš Hlavica, Jana Franková Doležalová
Natočeno: 2016

Třicetiletá básnířka v Čechách nalezla svůj první exil, alespoň dočasný pokoj po trýznivých válečných a revolučních létech, během nichž zahynula její nejmladší dcera. Exil, útočiště, ne však domov, který celoživotně spojovala především s nalezením sebe sama, s nedosažitelným cílem, jenž ji předurčil k věčnému nomádství.

Čtrnáct zpěvů Poémy konce líčí poslední procházku mileneckého páru Prahou a spíše než básnickou povídku připomíná drama ve verších, jehož jednotlivá dějství postupně uvádějí do intimní mytologie vyhasínajícího vztahu a provádějí panoptikální velkoměstskou periferií, územím dvojznačným jako sami loučící se milenci.

Jako se v Poémě konce shrnuje vše prožité nepřekonatelným smutkem přítomnosti v zanedbatelnou sumu dní, tak se v ní soustředí i autorčino dosavadní básnické dílo tématy, obrazností i volbou výrazových prostředků. Ústřední pásmo loučící se ženy nepřímo bilancuje její život, zpřítomněný zdánlivě všední chůzí, připomínající zdůrazněnými pašijovými motivy, Křížovou cestu. Dřívější náměty  láska, poezie, jazyk  se neodbytně vracejí jako nerozřešené životní úkoly a neuspokojivý ohled do vlastní minulosti zatemňuje i ty nejbližší kroky.

Marina Cvětajevová s dcerou Adrianou

„Teď už čtvrtý večer navlékám do svrchníku kus noční Prahy, mlžnatě blátivé, s cáry výparů a dýmů, s mostem v dálce, teď najednou s Tebou − mám to přímo před očima – jdu za někým, koho mi náhodou nabídl dlouhý sled každodenních událostí nebo paměť, a zlomeným hlasem Tě vzývám v té propasti oslňující lyriky michelangelovské šíře a tolstojovské hluchoty, která se jmenuje Poéma konce. Připomnělas mi našeho Boha, mne samého, dětství, to pouto, jež mě vždycky přimělo dívat se na román jako na příručku a na lyriku jako na etymologii  citu,“ vyznal se Marině Cvetajovové po přečtení její druhé pražské básnické skladby Boris Pasternak. Přiznal tak její poezii schopnost stvořit skutečný svět a vyvolat v čtenáři dojem vlastní přítomnosti v něm.

autor: Karel Kolařík
Spustit audio

Související