Marie Iljašenko: Třicátý devátý březen

Přečtěte si povídku české básnířky, spisovatelky a redaktorky ukrajinského původu, psanou v izolaci.

„Namalujte mi portrét.“ Kapitán je už zase u ní a dojemně chlapáckým způsobem se ji snaží povzbudit. Jeho hlas k ní přichází z velké dálky, cloněný šumem padající vody. To je vodopád, který viděla uprostřed džungle, uvědomí si. Tentokrát neslyší výkřiky opiček ani skřeky papoušků. Hukot je tak velký, že hraničí s tichem. A do ticha se zase ozve hlas: „Seberte se a namalujte mi portrét. Chci být vyobrazen jako ztepilý Odysseus obklopený zpěvem Sirén. Uměla byste namalovat zpěv Sirén? Neříkejte, že umíte jen pavouky a krokodýly.“

Ty bláboly ji nadzvedly. Tedy ne doslova, alespoň ale otevřela oči. První, co spatřila, byl mohutný černý plnovous, který trčel vzhůru jako smeták. Kapitán, jak bylo jeho zvykem, promlouval ke stropu kajuty. Nebo k pavoučkovi, který si v rohu upletl síť. Vzduch v kajutě byl rozpálený a nehybný, po kapičkách chladné vody ani stopy. Vzpomněla si na bezvětří, které je drží na místě už mnoho dnů.

„Kapitáne, už to skončilo?“ obrátila se na něj.

„A, jste vzhůru, to je dobře!“ prohlásil kapitán spokojeně. „Pořád stejné. Moře hladké jako papír.“

„Ještě je březen?“

„Ještě je březen.“

„Kolikátého?“

„Jestli počítám správně, třicátého devátého března,“ zasmál se.

„Velikonoce jsem zatím nezaspala.“

„O nic byste nepřišla,“ zabručel. „Ale aspoň by už bylo po půstu. Dnes chlapi chytili sviňuchu,“ pokračoval po chvíli. „Už jste někdy jedla sviňuchu, drahá přítelkyně?“

Neměla na jídlo ani pomyšlení.

„To jsem si mohl myslet. Sviňucha taky není vůbec dobrá. Ani pečená, ani jako paštika. Nepřál bych vám takové poslední jídlo. Ale kdybyste umřela, nemyslete si, že na vaši počest nechám pálit z kanónu. Takže se raději koukejte zotavit.“

Posadila se na posteli. „Nechám vám donést trochu kávy? Káva s tabákem léčí všechny neduhy. I malárii!“

„Kapitáne, trápí mě, že nedokážu vůbec myslet. Nedokážu zadržet jedinou myšlenku. Je to horší než bolest hlavy i horečka dohromady.“

„Tím se netrapte, vy myslet nepotřebujete, jste přece žena.“

„A vy jste osel, kapitáne.“

Rozesmáli se, až se pavouček na visutém lůžku rozkymácel.

Ale první dny bylo všechno jinak: plavba ji nesmírně těšila. Jejich loď, naložená hlavně cukrem a kakaem, patřila k pravidelným obchodním linkám ze zámoří. Ona si místo toho vezla sbírku pavouků a motýlů, sazeničky rostlin napěchované do malých hliněných květináčů, množství semen a především velkou horu skic, zápisků i dokončených maleb stočených do dřevěných pouzder. Na občasné bolesti hlavy a zimnice už byla zvyklá, trvaly několik měsíců a podle možností si z nich nic nedělala. Kdyby byla zdravá, zůstala by nejspíš ještě v Surinamu. Zlé to začalo být, až když nás dostihly proudy z rovníku, a lodiprostý oceán a s ním rozpálený vzduch znehybněly. I mladí a zdraví se začali plazit po palubě jako nemocný hmyz, vyčerpaní neustálým pocením. Námořníci se svlékali skoro donaha, ale ani to nepomáhalo. Ji vysoká horečka a bolest hlavy zavřely na několik týdnů do kajuty.

Kapitán za ní chodil každý den. Podezřívala ho, že spíš než nějaké křesťanské milosrdenství nebo přátelství, které mezi nimi vzniklo, ho k tomu vede touha být chvíli o samotě. Z toho, že mu některé dny vůbec neodpovídala, si nic nedělal a klidně mluvil sám se sebou. Jindy jí podával stručná hlášení, která zněla jako zápisky z osobitého lodního deníku: „Dnes už se konečně svlékl i páter, nechal si ovšem spodky, které nazývá rouškou,“ hlásil. „Dnes chlapi viděli obrovskou želvu. Mohli se přetrhnout, aby ji ulovili, ale uplavala jim.“ – „Dnes jeden námořník spatřil chobotnici, nedomnívám se však, že by byla k jídlu.“ – „Dnes jsme zahlédli krokodýla.“ – „Vody jsou tak čisté, že se v nich objevují medúzy labong-labong.“

A pak jednou prohlásil zcela vážně: „Dnes jsem spatřil mořskou pannu. Skutečnou Sirénu. Uměla byste namalovat Sirénu? A píseň Sirén?“

Ne vždy měl tak dobrou náladu. Včera, když si myslel, že ona spí, řekl: „Rád bych byl prostořeký jako stará plesnivá indiánka nebo jezuitský kněz a řekl vám, že jednoho dne zjistíte, jak vám ta nemoc posloužila. Ale viděl jsem příliš mnoho námořníků, které donutila vrhnout se do moře, abych plácal takové nesmysly. A jeden můj přítel si prostřelil hlavu, neboť mu lékaři doma říkali, že malárie neexistuje. Radili mu, aby chodil na čerstvý vzduch. Čert aby je vzal, doktory. Ostatně, sám jsem tím prošel. A stal se ze mě lepší, poctivější chlap? Nebo snad laskavější? Statečnější? Nemyslím si. Ačkoli kdo jsem, abych to posuzoval.“

Na chvíli zmlknul. Myšlenky ho odnesly daleko. „Ptáte se, co mě zachránilo?“ pokračoval, ačkoli ona se nic neptala. „Nečekáte doufám, že řeknu Panna Maria nebo svatý Kryštof? Zachránil mě jeden námořník, Řek, který mě nutil pít odvar z olivových listů. Chodil za mnou každý den a opakoval: jste trapný, příteli, celá loď umírá na žlutou zimnici, jen vy musíte mít malárii. Nemůžete být aspoň jednou jako ostatní?“

„Nemůžu,“ řekla. „Odvrátila jsem se od lidí a oddala se vědě.“

„Ano, to víme,“ zabručel. „My víme, že jste napřed, drahá Mario Sibylo. Nicméně nezajímá vás, proč právě odvar z olivovníku? Zrovinka vás by to mohlo zajímat! Říkal, že na jeho ostrově tím léčí všechny neduhy. Já nemám olivové listy, a proto vám nosím kávu. Je totiž stejně černá a stejně hořká. Napijte se, drahá přítelkyně.“

Napila se, aniž otevřela oči.

„A vy mi za to namalujete portrét.“

„Aspoň že nechcete namalovat beránka.“

„Že vám není hanba se tak rouhat! Na Beránka božího jsem příliš nacucaný rumem.“

Bylo-li na těch dnech něco dobrého, byly to sny. Viděla neznámou červenou květinu vyrůstající z mořské hlubiny a zářící jako lampion. Oreláník barvířský, který se proměnil v mořskou hvězdici a odplul s oceánským proudem. Rudé plody aceroly, kterou v tom snu pojídala hrstmi. Morfo menelaos na větvi mišpule. Mezi tím vším se občas míhaly tváře doktora, námořníka, který ji měl ošetřovat, a kapitána.

Tak to šlo několik nekonečných týdnů. Potom, po mnoha dnech bezvětří a velice smutných Velikonocích, kdy část posádky ležela bez hnutí a zbytek jedl sviňuchu, která skutečně není vůbec dobrá, se konečně objevil slabý vítr. Vál nejprve jen po večerech, postupně ale zesílil a začal pohánět loď správným směrem. Maria Sibyla Merian pocítila, že ji opouští horečka, a ještě toho dne za úsvitu se zvedla z postele. Bolest očí ale neustávala, a jí se proto všechno jevilo jako rozpité. I kapitánův vous a jeho ranní káva.

„Na počest toho, že jste neumřela, jsem dal povýšit pavoučka do šlechtického stavu,“ řekl jí místo pozdravu kapitán.

„Teď po vás bude žádat, abyste ho oslovoval tegenaria domestica, což je jeho pravé jméno.“

„Vy s těmi pavouky nedáte pokoj! Povězte mi popravdě, bála jste se, že umřete?“

„Bála jsem se, že nikdy nezaostřím. A stále se bojím.“

Kapitán se podrbal ve vousech: „Taky jsem se nejvíc bál, že už nikdy nevypluju. A podívejte se, jak plujeme! A teď mi prokažte tu čest, a spolu s ní i celé posádce, kterou tím jistě rozveselíte, že namalujete můj portrét. Byl jsem tak smělý, že jsem vám nechal na palubu vynést stojan a vaši truhlu s barvami a štětci.“

„Ale já nedokážu zaostřit, drahý příteli.“

„Namalujte mě rozostřeně, drahá přítelkyně.“

„To ještě nikdo nezkusil, kapitáne.“

„Sud rumu, že tím předběhnete dobu.“

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.