Marhoul s Nabarveným ptáčetem tančí satanský kvapík
Nevyrovnaný, příliš rychle vyprávěný, ale také osobitě vybočující. Takový je nejočekávanější český film roku 2019.
Když Nabarvené ptáče před příletem do našich kin soutěžilo na festivalu v Benátkách, obestírala jej pověst nesnesitelně surového počinu, jenž zvedá útlocitné diváky ze sedaček a nutí je k odchodům z kinosálu. Tyto zvěsti se však nakonec ukázaly být typicky nadsazenými festivalovými povídačkami, které jako by snímku bezhlavě připisovaly stejný kontroverzní status, jaký má stejnojmenná knižní předloha polského literáta Jerzyho Kosinského. Dlouho připravovaný, takřka vymodlený životní film režiséra, scenáristy a producenta Václava Marhoula není přehnaně brutální, explicitní nebo jakkoli nekompromisní, ale především zvláštně rozštěpený a nevyrovnaný.
V souvislostech kanonické moderny
Černobílým zbarvením, bezmála tříhodinovou délkou a prostředím zdivočelé, ponuré středovýchodní Evropy se Marhoulův snímek touží řadit do vybrané společnosti kanonických modernistických děl. Ta nejlepší a nejcitovanější z nich vynikala nejen uhrančivým zobrazováním lidských běsů, vojenských rozbrojů nebo křesťanských a pohanských zvěrstev, ale také sugestivní a novátorskou formou.
Nabarvené ptáče k tomuto vzývanému kánonu, kam můžeme mezi jinými řadit filmy Františka Vláčila, Miklose Jáncsoa či Bély Tarra, zaujímá zvláštní postoj. Na jednu stranu se k němu hlásí scénickými či kompozičními výpůjčkami, které se objevovaly už v prvních trailerech a navozovaly tušení poučeného artového spektáklu. Na stranu druhou ale snímek překvapivě sabotuje základní estetické principy poválečné filmové moderny, především pojetí času coby veličiny, která se vyvazuje z toku akce, osamostatňuje se a nechává publikum zakusit čas skrze jeho prodloužené trvání. Je to navíc právě druhá světová válka, o níž Marhoulův film očima židovského chlapce pojednává, která bývá chápána jako zásadní otřes, jenž nesmazatelně zvrásnil i pravidla filmového výraziva. Jako traumatický přelom, po němž úhledné, úsporné ztvárnění času muselo ustoupit jeho širé rozevřenosti a bloumajícím neukotveným figurám, jakou koneckonců představuje i malý hrdina Nabarveného ptáčete.
Film se nepodřizuje optice dětského protagonisty
Od počátečních scén, v nichž se chlapec skrývá ve venkovském příbytku staré Marty, poskakuje Nabarvené ptáče v rytmu satanského kvapíku. Ač postavy sledujeme v jejich každodenní umolousané existenci, kterou zatím nedoprovází zásadnější dramatické vzruchy, film svým stylem nepřirozeně kvaltuje a spěchá kupředu; záběr střídá záběr, detail střídá celek, kamera neustále, a přitom bezdůvodně pluje prostorem. Nejsou to přitom dlouhé a komplikované kamerové jízdy, jimiž prosluli právě Jáncsó i Tarr, ale spíše taková jemná popojíždění, která zbůhdarma vytvářejí dojem dynamičnosti a akce. Než že by film dlouze hleděl lidem do jejich tváří a nutil nás zkoumat je jako krajinu útrap, ztrát a zklamání, naopak se častěji vyjadřuje sledem všeříkajících obličejových grimas: zlostnými úšklebky, kradmými toužebnými pohledy, chtivě našpulenými rty.
Výmluvná zkratkovitost je příznačná i pro většinu kapitolek Marhoulova snímku. Jsou to v převážné většině epizody nabité žlučovitou zlostí, samovolnou nenávistí, chvilkovými záblesky dobra i přetékající sexuální energií. Způsob, jakým film tyto výbuchy tělesnosti ztvárňuje, ale postrádá vnitřní jednotu. Pár vydloubnutých očí nám snímek bez okolků předhodí jako vyhladovělým psům; jiné srovnatelně šokující výjevy zase cudně odstrčí mimo rám obrazu nebo do rozostřeného pozadí. Než že by autoři k těmto explozím válečného šílenství přistupovali s ujasněnou konzistentní vizí, chovají se nahodile a bez zjevného smyslu. Nepodřizují se optice dětského protagonisty, nesnaží se publikum opravdu důsledně znepokojovat, ani vše neodsouvají do naší představivosti.
Jak se lidé mění v mrchožrouty, uzlíčky pudového strachu a nenávisti
Místo zfilmovaného románu Nabarvené ptáče mnohdy připomíná soubor vytržených knižních ilustrací. Fragmentární pásmo tu slabších, tu silnějších epizod nicméně přesto dokáže souhrnně vytvořit iluzi grandiózního členitého světa, jenž se rozprostírá i daleko za hranicemi jednotlivých záběrů a sekvencí. Že se spolu s naším malým průvodcem ocitáme v jiném kraji či na jiné straně barikády, nám naznačují proměňující se nářečí, jazyky nebo hvězdy na vojenských čepicích. Chlapec nejen jde a dívá se, ale také do sebe vše mlčenlivě nasává a z bezmocné, ostatními smýkané oběti se zvolna proměňuje v bytost, jež v zájmu vlastního přežití balamutí a posílá na smrt druhé. Anonymita všudypřítomné agrese, která ze stroze vystavěných mikrodramat vystupuje, je přitom záměrná a funkční. Je znakem patologické odosobněnosti světa, v němž se lidé až na vzácné výjimky mění v prachsprosté mrchožrouty, uzlíčky pudového strachu a nenávisti, předměty redukované na bezprostřední užitnost či nepotřebnost.
Metaforu nabarveného ptáčete, na nějž se jeho druhové s nelítostnou intuicí okamžitě vrhnou, lze vztáhnout i na Marhoulův film. Je to dílo, do kterého je pro jeho jinakost snadné si klovnout, ale už těžší přijmout a ztotožnit se s ním. Než že by Ptáče provokovalo mezními obrazy, jde proti srsti svou podivnou směsí anachronismů, neladících estetických voleb a divokého komíhání od žánrové nadsázky k poetickému expresionismu. Je vybočujícím opeřencem, který poletuje divoce, zabýčeně a individualisticky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
