Marek Trizuljak: Krajina na Hané je plná barevných kontrastů. Jako když se procházíte obrazy

Marek Trizuljak
Marek Trizuljak

Vltavské cesty ve Vizitce tentokrát vedly do Seničky u Litovle, kde žije a tvoří výtvarník, sklář a básník Marek Trizuljak. Narodil se v Bratislavě, dnes ale jeho srdce tluče pro Hanou, kam se přestěhoval za svou ženou. „Když se dnes odkudkoliv vracím a uvidím Svatý Kopeček se žlutým barokním chrámem, vím, že jsem doma,“ řekl v rozhovoru s Michalem Burešem.

„V těchto dnech píšu úvahy, publikuju v některých časopisech, připravuju návrhy vitráží do kostela v Bratislavě, který se modernizuje. Podobná práce mě čeká v Luhačovicích, kde postavili nový dřevěný kostel. Mám tam dělat reliéfy křížové cesty. Je v tom myšlenka jemnosti, prožitku, který je silný a tragický, ale zároveň i nadějný,“ nastiňuje své plány Marek Trizuljak.

Svatý Kopeček u Olomouce

S Michalem Burešem vystoupali nad ves, k malému remízku s výhledem na Svatý Kopeček u Olomouce, Litovel a další hanácká města a dědiny. Společnost jim dělali ptáci, divoké višně, borovice a habry a také horkovzdušný balón zvolna plynoucí nad krajinou.

A právě o ní byla řeč. „Rovina je jen zdánlivě jednotvárná,“ říká šestašedesátiletý rodák z Bratislavy, který dětství prožil v ateliéru vonícím barvami. „Je podobná paletě, s níž jsem si v dětství hrával u mámy. Miloval jsem a dodnes miluju kontrasty. Haná je jich plná: žluť polí, čerň lesa, modř nebe a běloba oblaků. Jako když se procházíte obrazy.“

Sklo jsem si zamiloval

Psal se rok 1968 a Marek Trizuljak se rozhodl studovat střední sklářskou školu v Železném Brodě. „Já si nikdy neliboval v konfliktech a sporech, jsem spíš pro hledání smíru. Rodiče byli nejdřív proti tomu, abych odešel z rodného domu, ale pak se smír dostavil a já na severu Čech prožil mimořádná, až iniciační léta. Byla to umělecká průmyslovka zaměřená na sklářství. Ten obor jsem si doslova zamiloval,“ vzpomíná.  

Vitráže Marka Trizuljaka, škola Odry

Pak následovala pražská Akademie výtvarných umění v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka, kde poznal svou ženu. Když na začátku 80. let zdědila po svých příbuzných statek právě v Seničce, ocitl se na Hané s ní. Poznal tak Hanou, která byla kolektivizovaná a normalizovaná.

„Lidé tu byli uzavření, bojácní, dlouho trvalo, než jsme si na sebe zvykli. O umělcích z Unie výtvarných umělců Olomoucka to platilo dvojnásob. Se ženou jsme dlouho žili na okraji, ale měl jsem čas na tvorbu a hlavně na procházky krajinou, kterou jsem si postupně zamiloval. Když se dnes odkudkoliv vracím a uvidím Svatý Kopeček se žlutým barokním chrámem, vím, že jsem doma.“

Jedna z básní Marka Trizuljaka

Léto

horký dech země a nebe
přesto
snad někoho uvnitř zebe

v poli kombajny a oblak prachu
z dálky zvoní od kostela Magdaleny Máří

pod prahem jsou zrnka touhy
snění
nenaděju se a bude září

Ve Vizitce mluvil Marek Trizuljak také o fotografování, které vnímá jako nástroj deníkových záznamů, a recitoval i vlastní básně. V roce 1992 vydal pod názvem Dotyky a tušenia ve spolupráci s bratislavským nakladatelstvím Nové Město právě sbírku básní a fotek. Spolupracoval na přípravě a organizaci mezinárodních výstavních projektů.