Mardoša z Tata Bojs: Nástroje jsme si rozdělili už ve třetí třídě, čtyři struny mě lákaly víc než šest
První cédéčko – reedici alba Ziggy Stardust Davida Bowieho – si Marek Huňát neboli Mardoša pořídil v New Yorku v roce 1990. Od té doby CD a vinyly sbírá a jeho systematičnost je v tomto směru vskutku unikátní. Během covidové pandemie procházel kvůli chystanému filmu kapelní archivy na starých „véháeskách“, momentálně do barevných desek s chlopněmi třídí papírové dokumenty. Jak ovšem Ondřejovi Cihlářovi řekl ve Vizitce, se svými archivářskými dovednostmi ještě není spokojený.
Baskytarista, textař, DJ, autor časopiseckých sloupků, majitel houpavého Citröenu 2CV zvaného kachna a nově také klon z chystaného sci-fi dokumentu o jeho domovské kapele Tata Bojs – to všechno je Marek Huňát, kterému nikdo kromě rodičů a úřadů neřekne jinak než Mardoša. Kdyby se na základní škole v Sušické ulici v Praze 6 nepotkal na začátku 80. let se svým zásadním kamarádem, pozdějším bubeníkem jejich kapely Tata Bojs Milanem Caisem, dost možná, že by teď Mardošovi někteří lidé říkali jeho původní přezdívkou Punčoška.
Sbírání kazet se ještě bráním
V letech dospívání studoval sdělovací techniku na průmyslové škole, studium mu prý ale „moc nešlo“, a tak se oboru nikdy nevěnoval. Naopak stále blízko byl hudbě: zájem o ni a snad také onu systematičnost zdědil po rodičích, spoluzakladateli Unijazzu Čestmírovi a pozdější diplomatce Daně, přičemž jasno o svém hudebním směřování měl už od třetí třídy. Tehdy totiž skupině The Clash vyšla deska Combat Rock, která se stala zásadním inspiračním zdrojem. Baskytaru jako svůj budoucí nástroj si Mardoša vybral jednoduše: „Díval jsem se na plakáty kapel, sólová kytara se mi zdála dost složitá, basa měla čtyři struny, což mě lákalo víc než strun šest,“ popisuje. První basu dostal v roce 1987 a občas na ni hraje dodnes. Pár akordů ovšem umí i na kytaru, na kterou začal v deseti letech chodit k nedávno zesnulému Michalovi Ambrožovi. Trampské písně ale u ohně po Mardošovi nechtějte, umí jich jen pár a navíc, jak ve Vizitce řekl, má kuňkavý hlas, jenž se pro zpěv folkových hitů příliš nehodí.
Čtěte také
Ve Vizitce mluvil o plánech Tata Bojs, které ke konci letošního roku opustí klávesista Jiří Hradil. Kapela s ním ale absolvuje ještě kupříkladu hraní s Janáčkovou filharmonií. Zárukou vkusného výsledku jsou pro Mardošu již prověřené aranže od někdejšího člena Tata Bojs Marka Doubravy. V rozhovoru se dostal také ke kořenům kapelní lásky k francouzským komediím a k osobnímu vozu Citröen 2CV; při jízdě se pohupuje a naklání tak, že hrozí vyklopení. Vysvětlil také, jak se v jeho světě majitele staré tlačítkové Nokie a zároveň moderního ipadu míchá digitál a ten nejklasičtější analog. „Mám rád oddělené přístroje, přehrávač hudby, do kterého mi nic nezvoní, foťák, který jenom fotí. Jsem rád, když vím, co beru do ruky. Sbírání kazet se ale ještě bráním.“
Související
-
Michael Kocáb: Materiál na novou desku Pražského výběru je po kupě. Ale je to každý pes jiná ves
Michael Kocáb je hudebník – zpěvák, textař, klávesista a skladatel, ale také někdejší politik. V současnosti přemýšlí nad tvorbou dvou dokumentů a jedné desky.
-
Vím, že člověk se vrací ke stejným chybám. Vidím ale světlo na konci tunelu, říká Michal Prokop
Když bylo Michalovi Prokopovi dvacet let, šedesátiletý zpěvák na pódiu pro něj byl nepředstavitelný jev. Letos mu bude 75 a po devíti letech vydal novou desku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.