Marcus Strickland se na jazzovou policii neohlíží

Marcus Strickland (1979) se narodil ve floridském Gainesville a vyrůstal v Miami. Hned od počátků prý sehrál klíčovou roli v jeho hudebním životě jeho otec, svého času DJ a bubeník, jenž dal ale nakonec přednost právnické praxi.

Na saxofon Marcus začal hrát ve školní kapele v jedenácti letech. „Byl tak jiný než všechny ostatní nástroje, které nám náš učitel představil.

Byl krásný, sexy, zamiloval jsem se na první pohled,“ vyznává se Marcus. Později už bylo jasné, že se začne věnovat hudbě profesionálně, a tak pokračoval ve studiích v New Yorku na New School of Jazz and Contemporary Music.

Podívejte se na klip k aktuálnímu albu Nihil Novi:

V Mecce jazzu působí dodnes a na pódiu za tu dobu stanul s řadou zvučných jmen. Jednou z klíčových postav v počátcích byl legendární bubeník Roy Haynes. Stricklandovi prý vštípil důležitost melodie. „Roy se zahříval před vystoupením a já jsem hned přesně věděl, co hraje, jen podle způsobu, jakým tvořil rytmus. Naučil mě, že bychom opravdu měli ctít melodii, kladl velký důraz i na frázování,“ vysvětluje Marcus.

Jazzové bratrství

Jako lídr Marcus Strickland debutoval se svým kvartetem v roce 2001. Na desku At Last navázala o dva roky později další s názvem Brotherhood. Obě zdobí skvělá rytmika ve složení Robert Glasper - piano, Brandon Owens - kontrabas a na bicí hraje Marcusovo jednovaječné dvojče E.J. Také třetí sólová Stricklandova deska Of Song je kvartetní, tentokrát už s kontrabasistou Benem Williamsem a pianistou Davidem Bryantem.

Osobitou, svéráznou postavou soudobého mezinárodního jazzu, s kterou byl Marcus Strickland na několik let úzce spojen, je nepochybně také trumpetista Dave Douglas.

Jako stálý člen jeho sexteta s názvem Keystone Strickland natočil tři studiová alba, na Grammy nominovaný eponymní debut z roku 2005, a také Moonshine a Spark of Being. Posledně jmenovaný projekt představuje hudbu ke stejnojmennému filmu experimentálního režiséra Billa Morrisona.

Takto zní kapela Twi-Life živě:

„Jazz je jako houba a nové vlivy neustále nasává a zároveň je extrahuje. Nacházím se v klíčovém okamžiku, kdy necítím žádné hranice, nemám strach z jazzové policie. Prostě jen tvořím hudbu,“ nechal se slyšet Marcus Strickland v roce 2016. Pod hlavičkou vydavatelství Blue Note právě vyšla třetí deska jeho skupiny Twi-Life, jejíž počátky lze vysledovat už o deset let dříve.

Pod producentským dohledem hudební vizionářky Meshell Ndegeocello se však tentokrát podařilo definitivně dotáhnout citovaná Stricklandova slova do dokonalosti. Jeho hudba nenásilně proplouvá mezi zdánlivě neslučitelnými hudebními světy, jsou zde slyšet vlivy Afriky, Latinské Ameriky, současné i tradiční styly Severní Ameriky.

Velký podíl na výsledku mají pochopitelně také pečlivě vybraní spoluhráči, někteří osvědčení z minula, jiní nově příchozí - třeba basista Pino Palladino, bubeník Chris Dave, varhaník Mitch Henry nebo zpěvačka Jean Baylor.

Agilní spoluhráč

„Jedna věc, kterou jsem obdivoval na Royi Haynesovi, bylo to ohromné množství úplně rozličných kapel, ve kterých účinkoval. Má vlastní kariéra se ubírá podobným směrem, cestou k širokému spektru. Jen doufám, že se bude dál rozšiřovat,“ říká Strickland a agilnost se mu v tomto ohledu nedá upřít.

Jen v posledních dvou letech figuruje na jedenácti studiových, stylově pestrých titulech. Na jedné straně zmíněného spektra si můžeme představit třeba kvarteto New Jawn Christiana McBridea, někde uprostřed budiž deska Mugician, tavicí kotel jeho spoluhráče z kapely Twi-Life, trumpetisty Keyona Harrolda.

Na druhou stranu palety Stricklandových nedávných sidemanských počinů pak můžeme zařadit Petite Afrique, desku americké zpěvačky s rwandskými a ugandskými kořeny známou pod uměleckým jménem Somi.