„Máma si vše, co se v minulosti událo, vzala do hrobu.“ Frank Frištenský přesto sepsal její příběh z Terezína
Původně jsem chtěl psát o sobě a svém životě pro moje děti a mou rodinu, ale když jsem se dostal k mámě, zjistil jsem, že o její minulosti nevím nic, vzpomíná Frank Frištenský na impuls k pátrání, na jehož konci je knížka nazvaná Moje máma z Terezína. Neuvěřitelný příběh Hany Kleinové napsal až po její smrti, matka s ním o své minulosti a o životě v terezínském ghettu nikdy nechtěla mluvit.
„Určitě nebyla samotná. Když jsem dělal rozhovory s jinými ženami, vysvětlily mi, že buď o tom nemluvily, nebo až velice pozdě, o třicet čtyřicet let později. Mámu chápaly, prostě podle nich chtěla uchránit své tři syny před tím, co se stalo. A to byl také myslím jeden z důvodů naší emigrace v roce 1968 do Švýcarska,“ vysvětluje v Hovorech.
Čtěte také
Připomíná, že matka přišla do Terezína ve věku čtrnácti let a byla tam přesně na den tři roky. Ze sedmi desítek členů její rodiny se kromě jejího bratra Petra z koncentračních táborů nikdo nevrátil.
„Matka s tím žila každý den, byla často smutná. Byla ponořená do sebe, takže s tím určitě denně zápasila. Vlastně všechno to, co se v minulosti událo jí a její rodině, si prostě vzala do hrobu,“ vzpomíná.
Nikdy se o tom nemluvilo. Bylo to v naší rodině tabu.
Frank Frištenský
Stejné to bylo i u strýce Petra.
„Nikdy se o tom nemluvilo. Bylo to v naší rodině tabu. Obě sestřenice i bratranec, když jsem se jich ptal, říkali, že táta jim absolutně nic neřekl. Ale on sepsal svůj příběh z pracovního tábora Mojsevic, kam přijel z Osvětimi. Popsal, co se tam dělo, jak tam s nimi jednali, co museli dělat, takový denní režim až do doby, kdy odjížděli vlakem, který byl bombardován, do Prahy. A tam to končí. To je vlastně jediný příběh, který máma nebo strejda Petr o své minulosti řekli,“ zdůrazňuje.
Kde začít?
Frištenský, po otci příbuzný slavného zápasníka Gustava Frištenského, přiznává, že když se rozhodl po minulosti své maminky pátrat, neměl žádné zkušenosti, nevěděl, kde začít.
Čtěte také
„Narazil jsem ale na knihu Děvčata z pokoje 28, kterou napsala moje dobrá kamarádka z Berlína Hannelore Brenner-Wonschick. Tam byly výpovědi mnoha mladých dívek z Terezína. Tak jsem napsal Hannelore, jestli by mi mohla poslat na některé z nich kontakty. Protože v té době jsem už věděl, že máma žila v Terezíně v budově L-410 v pokoji číslo 29. Ty, kterým jsem napsal a ještě žily, se ozvaly zpátky. Některé mámu znaly a některé s ní dokonce byly na stejném pokoji. Pak se to rozjelo,“ popisuje.
Každá z dívek na pokoji měla nějakou závažnou nemoc – mimo mé matky. A ten důvod byl, že jí tatínek nosil často nějaké léky.
Frank Frištenský
Skoro všechny ženy podle něj vzpomínaly, že jeho matka byla jedno z nejkrásnějších děvčat v Terezíně.
„Také že byla vždy usměvavá a že ráda pomáhala druhým a že si nikdy na nic nestěžovala. Vzpomínaly také, že každá z dívek na pokoji měla nějakou závažnou nemoc – mimo mé matky. A ten důvod byl, že jí tatínek nosil často nějaké léky. Když se dozvěděl, že vypukne nějaká infekce, tak hned tam byl a dával jí nějaký lék. Jak se k tomu dopracoval, to bohužel nevím,“ dodává.
Vyrůstal jsem ve sportovních kruzích
V roce 1968 Frank Frištenský s rodiči odjel do Švýcarska. „Bylo to 20. září, přesně měsíc po 21. srpnu,“ vzpomíná. Tam se začal věnovat sportu, hrál a trénoval hokej i volejbal. Dokonce jako první student z východního bloku absolvoval Národní sportovní institut.
Čtěte také
„Vyrůstal jsem ve sportovních kruzích, tak jsem ani neměl jinou možnost,“ usmívá se syn známého motocyklového závodníka Jaromíra Frištenského, vnuk zápasníka Františka Frištenského a prasynovec řecko-římského zápasníka Gustava Frištenského.
Sport ho také nakonec zavedl do Spojených států amerických. „Vzpomněl jsem si, že mi děda, František Frištenský, jednou říkal takhle mezi řádky: Jestli chceš něco v životě dokázat, tak musíš do Ameriky. Tehdy mi bylo tak třináct let a moc jsem to nechápal. Ale v sedmdesátých letech jsme si s kamarádem ze sportovní školy říkali, že odjedeme do Ameriky a skončíme v Montrealu. Bylo to zrovna během olympijských her v Montrealu a znali jsme tam nějaké švýcarské sportovce. Projezdili jsme celou Ameriku a nadchnul mě systém výuky sportu na amerických univerzitách,“ vzpomíná.
Děda František Frištenský mi jednou říkal takhle mezi řádky: Jestli chceš něco v životě dokázat, tak musíš do Ameriky.
Frank Frištenský
Když byl v roce 1978 ve Washingtonu u rodiny Arnošta Lustiga, splnil se mu sen. „Arnošt Lustig v té době učil na americké univerzitě a jednou přišel s tím, že hledají trenéra volejbalu, asistenta pro učení tělocviku, a že se mám přihlásit. K tomu místu mi pak dopomohl, dostal jsem ho i přesto, že jsem neuměl ani slovo anglicky,“ směje se Frank Frištenský.
Poslechněte si celé Hovory. Ptá se Naděžda Hávová.
Související
-
Holokaust musíme připomínat pořád, vyzývá publicista Baroch, autor knihy Mengeleho dvojče A-782
Publicista Pavel Baroch vydal knihu o posledním žijícím dvojčeti v Česku, které přežilo Osvětim. „Myslím, že připomínat to musíme pořád,“ říká.
-
75 let po osvobození Osvětimi východoevropské země stále překrucují svou roli v holokaustu
Zatímco Německo nepolevuje ve své snaze vypořádat se s temnými stránkami vlastních dějin, státy jako Litva, Arménie nebo Polsko svou roli v tragické historii přepisují.
-
Je trauma holokaustu dědičné? Nejen to zkoumá dokument „Vzkaz“ na příkladu Arnošta Goldflama
Arnošt Goldflam je synem židovských rodičů. Třináct členů jeho rodiny zahynulo v koncentračních táborech. Přeneslo se trauma přeživších holokaustu na jejich potomky?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.