Malý velký trest

Národní hřbitov v Terezíně vyčíslil škody na ukradených náhrobních deskách obětí nacismu bezmála na dva miliony korun, mnohem horší je však škoda symbolická. Poškození hřbitovní piety za účelem osobního obohacení je mnohem větší prohřešek než nějaký umolousaný pojišťovací podvod nebo pár vykradených aut. A tak by se na něj také měly dívat soudy, které kromě porovnávání zločinu s konkrétní náplní paragrafů poměřují také stupeň společenské nebezpečnosti.

Polistopadová česká společnost měla zpočátku velké problémy s tím, aby se vymanila s čistě pozitivistického porovnávání trestných činů s právem. Týkalo se to nejen zločinů komunistického režimu, ale i rozsáhlé ekonomické kriminality a rasově motivovaných činů. Soudci jakoby se báli vkládat do rozhodování i jasný občanský postoj, který z pohledu demokratické ústavy velí, bojovat proti všem druhům extremismu. A co jiného je masová loupež na hřbitově než extrémní čin.

Některé rozsudky z poslední doby, včetně toho dnešního, naznačují, že soudci po dvaceti letech pochopili, že jejich rozhodování kromě právní roviny nese s sebou i význam společenského symbolu. Dává všem na srozuměnou, nejenom co se má a co nemá podle práva, ale také že některé činy jsou ohyzdnější než ostatní, a tudíž mimořádně zavrženíhodné.

Litoměřický okresní soud to pochopil velmi dobře. Proto také třem pachatelům, z nichž dva jsou na útěku, nadělil zasloužený a tvrdý trest. Rozsudek ještě není pravomocný a bude určitě ještě nějakou dobu trvat, než bezostyšní zloději památek na mučené a mrtvé skončí za mřížemi.

Druhá část justiční práce, varování všem budoucím napodobitelům terezínských krádeží, ale byla tentokrát splněna na výbornou. Moc práce to nestálo. To jen soudce od počátku věděl, že tato část lidské spravedlnosti je stejně důležitá, jako čistě trestněprávní rovina věci.