Malý velký průzkum
Zjištění, že Češi jsou čtvrtými největšími stěžovateli na světě, se dá vykládat různě. Zachováme-li pozitivní náhled, objevují se před očima sebevědomí občané, kteří se nebojí v restauraci ani na úřadě říct, že něco není v pořádku. A sebevědomí občan, víme všichni z pravidelné četby českých politických klasiků, je základem fungující demokracie. Tedy, alespoň se to tak kdysi říkávalo.
Záměrně použitá drobná pochybnost nás volně přenesla ke skeptickému pohledu, který vidí úplně jinou realitu. V tomto záběru se zjevuje země, kde se skoro nic neudělá pořádně, ať už je to nová podlaha, střecha, oprava převodovky, natočení piva, upečení kuřete nebo psaní komentáře. Místní šlendrián je tak neuvěřitelně rozsáhlý a veliký, že jinak tišší a zdrženliví lidé, kteří na veřejnosti většinou mlčí a stěžují si jenom doma, se připojují k nekonečné frontě stěžovatelů a nadávají a nadávají a nadávají. A co je opravdu nezvyklé: nadávají nahlas.
Který z těchto popisů bližší skutečnosti lze obtížně určit. Ale vzhledem k tomu, že idealistické naladění, které by si všímalo něčeho takového jako jsou základy demokracie, už dávno vyšlo z módy, jeví se jako pravdivější druhý pohled. Čtvrté místo na žebříčku, které by v jiných souvislostech bylo považováno za úspěch, je důsledkem neuvěřitelně nízké, ne-li katastrofální, kvality českých služeb.
Odpověď na otázku, čím to je, není složitá. Češi už dávno mohou srovnávat, a každý už ví, že služby v západní Evropě se vyznačují jednou zásadní odlišností: opravdovým zájmem o zákazníka, jehož dnešní a budoucí uspokojení je centrem veškerého dění na trhu. V Česku se taková samozřejmost ani po dvaceti letech tržní ekonomiky nezabydlela.
Poučení z jednoho okrajového průzkumu je tak bez přehánění obrovské: trh neumí vyřešit všechno. Umí regulovat ceny, řídit vztah konkurence, podporovat ekonomický růst. Ale neumí předělat mezilidské vztahy a najít úctu k druhým tam, kde se za vším vidí jenom peníze.
