Malířka Katarína Szanyi: Mám ráda, když si člověk udržuje tvůrčí svobodu a nebojí se jít proti sobě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Malířka Katarína Szanyi

V devadesátých letech vystudovala malbu u Daniela Balabána a od té doby je úzce spjatá s Ostravou, kde nyní také vyučuje na střední umělecké škole. O své cestě, ale i o tom, co má ráda na hudbě Zuzany Homolové nebo Laurie Anderson, mluvila malířka Katarína Szanyi ve Vizitce s Renátou Spisarovou.

Katarína Szanyi má maďarské a slovenské kořeny, její jméno je ale úzce spjaté se slezskou metropolí. Do Ostravy přijela na začátku devadesátých let – ještě v době, kdy po městě chodili horníci s černými linkami kolem očí. „Už tehdy byla Ostrava zelená, i když to na první pohled ještě nebylo vidět a cítit. Zavírala jsem okna, ten smrad mě ničil. Ale člověk si zvykl,“ vzpomíná na první české roky. 

Kresby, 2019

Do města přijela jako doprovod kamarádky, která chtěla v Ostravě studovat umění. Adresu Katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity si našly v novinách a ubytovaly se na koleji – tam, kde Katarína, u přijímaček ta úspěšnější, nakonec strávila několik dalších let. Kvůli malému počtu uchazečů se původně hlásila na obor intermediální zásahy do architektury. Teprve později přešla do ateliéru malby k Danielu Balabánovi, bratrovi spisovatele Jana Balabána, jenž o její tvorbě později také napsal první text. 

Na čas strávený na škole vzpomíná jako na velice inspirativní období. Vzniklo během něj několik uměleckých skupin a Katarína tu navázala řadu klíčových přátelství. Výrazně ji také oslovil přístup Daniela Balabána. „Je typický tím, že má velký rozstřel témat, od těch náboženských až po manipulaci s fotografií. Nebojí se vystavit všechno dohromady, a ono to drží pohromadě! Ovlivnilo mě to tak, že se nebojím střídat styly. Myslím si, že nemít rukopis je fajn. Mám ráda, když si člověk udržuje svobodu a neuzavře se do jedné vizuální podoby. Když si s tím, co dělá, hraje a někdy jde i proto sobě,“ říká. 

Klid, smutek i energie

Tvorba Kataríny Szanyi má, stejně jako její povaha, dvě polohy. Vyzařuje klid, ticho a křehký smutek, zároveň z ní prýští energie. Od malování speciálně upraveným plátnem, na němž barvy tvořily akvarelový efekt, se posunula k práci s měkkými papírovými šablonami, do nichž malovala air brushem a sprejem. Klasická malba jí ale chyběla, a tak se k ní obloukem zase vrátila. 

Autoportrét, 2018

První výstavu měla v roce 1996 v legendárním ostravském klubu Černý pavouk. Od té doby vystavovala samostatně více než třicetkrát. Často pracuje v cyklech, ve Vizitce mluvila například o nedávné sérii Zimní kaligrafie. „Zaujala mě zimní krajina, ze které trčí suché traviny. Všimla jsem si, že jsou pokaždé jiné, a tak jsem si je fotila. Namalovala jsem jeden obraz, pak druhý a nakonec se z toho vyvinul cyklus,“ vysvětluje.  

Tvůrčí svobodu si Szanyi udržuje prací na ostravské střední umělecké škole, díky tomu se může po večerech v klidu věnovat vlastní tvorbě a nestresovat se tím, zda něco prodá. Ráda také ilustruje, její subtilní kresby najdeme například ve sbírkách Petra Hrušky nebo už zesnulého Jaroslava Žily. Jen malbou by se podle vlastních slov v Ostravě neuživila. „Trh s uměním tady není tak silný. Každý, kdo chtěl jít na volnou nohu, se musel přesunout do Prahy.“