Malíř a spisovatel Mahi Binebine přivezl do Prahy Boží koně
Jedním z hostů letošního Festivalu spisovatelů Praha byl marocký malíř a spisovatel Mahi Binebine. Z jeho osmi dosud vydaných knih se českého překladu dočkala až ta předposlední, nazvaná Boží koně ze Sidi Moumen. Vydalo ji nakladatelství Práh.
Ve světě je Mahi Binebine momentálně jedním z nejpřekládanějších spisovatelů Marockého království. Snad i proto, že se ve svých dílech zabývá existenciálními tématy, hovoří o vyhoštění, náboženském extremismu i hledání identity.
Malování i psaní spolu souvisíPodobné náměty navíc zpracovává i ve své výtvarné tvorbě. Guggenheimovo muzeum v New Yorku zakoupilo několik jeho děl a umělec nově také připravuje výstavu v pařížském Centre Pompidou. O vztahu mezi psaním a malováním Mahi Binebine říká: „Tyto dvě identity jsou u mě komplementární. Když například maluji nějaký obraz o emigraci, zároveň je to druh popisu, který mohu bezproblémově převést i do psané podoby.“
Jak umění mění světPřed dvěma lety vstoupilo literární dílo Mahi Binebina do filmového světa. Podle knihy, která právě vyšla v českém překladu, vznikl snímek Horses of God (Boží koně). „My, kteří pocházíme z jihu, máme někdy donquijotskou potřebu napravovat svět, i když někdy třeba marně,“ říká umělec. A podařilo se něco „vylepšit“ díky jeho knize? „Když vznikl film podle knihy Boží koně ze Sidi Moumen, dohodli jsme se s režisérem, že něco uděláme pro ty lidi, o kterých to dílo pojednává. Všechny peníze, které film vynesl, jsme použili k vybudování Kulturního centra Sidi Moumen s kinem a počítačovou místností právě v tom místě, do něhož jsem děj zasadil. A všichni ti lidé tam teď mohou přijít.“
Boží koně ze Sidi MoumenMarocký malíř, sochař, básník a prozaik Mahi Binebine vepsal do své knihy Boží koně ze Sidi Moumen příběh čtyř kamarádů pocházejících chudinského předměstí. Připomíná v ní událost z května roku 2003, kdy čtrnáct sebevražedných atentátníků způsobilo sérii výbuchů v Casablance. Co vedlo mladíky k tomu, aby se vydali takovým způsobem „hledat ráj“? Lze to vůbec pochopit?Zaslechne-li Evropan jméno Casablanca, vybaví se mu strategický marocký přístav v severní Africe, místo, kudy procházeli a odkud odplouvali uprchlíci především během druhé světové války. Možná to bude zahaleno v romantizující představě takto nazvaného filmu z roku 1942 s Humphrey Bogartem a Ingrid Bergmanovou v hlavních rolích. To vše ale možná překryjí události novodobých dějin, především ta z května 2003, kdy sebevražední útočníci v marocké Casablance zavraždili pětačtyřicet a zranili více než sedm desítek lidí.
Zdá se, že město s krásným názvem nemá právě nejlepší pověst Proč tomu tak je? Mohou odpověď podat sami Maročané? O jednu se pokusil Mahi Binebine. Malíř a spisovatel Mahi Binebin se narodil v roce 1959 v Marakéši. V jednadvaceti letech odjel do Francie studovat matematiku, kterou devět let také vyučoval. Zároveň začal malovat a psát. Po sedmnácti letech strávených v Paříži, šesti v New Yorku, se umělec vrátil do Maroka. Volba prý to byla snadná, motivovaná možným vítězstvím Le Pena v prezidentských volbách (politik se tehdy dostal do druhého kola). Mahi Binebine to v rozhovoru zdůvodnil: „V Maroku máme také svoje extrémisty, ale ty znám a dovedu se s nimi vypořádat.“
Milují fotbal, a pak sáhnou po trhaviněVypravěčem je Jašin, chlapec narozený v chudinské čtvrti Casablanky, v blízkosti skládky, v místě zvaném Sidi Moumen: „Můj idol se jmenoval Jašin. … Nikdy jsem ho neviděl v akci, ale tolik se toho o něm vypráví. Někteří tvrdí, … že jeho tělo nepodléhalo zákonům zemské přitažlivosti.“
Chlapec zvaný Jašin má deset bratrů, několik kamarádů a vcelku bezútěšnou budoucnost. Rodinné prostředí ho nestimuluje ani ke vzdělávání, vlastně ani k nějakým ambicím úspěšnosti, děti zde vyrůstají, předčasně dospívají, záhy objeví násilí, hašiš, krádeže, vraždy.A mrtví mizí beze stopy, zahrabáni v bezedné skládce, přičemž je vlastně nikdo nehledá, nepostrádá… Jaksi logicky a přímočaře vede autor naši pozornost k vyústění – takto vyrůstající mladící v podstatě nemají volbu, přijde-li někdo slibující ráj, podlehnou, připnou si na tělo nálož a v pravý okamžik ji odpálí.
Jejich vzorem je Bruce Lee z filmu Pěst plná hněvu, popíjejí coca-colu, a k tomu získají vizi: „Byl tu někdo, kdo nám naslouchal a kdo nás vedl. Bití nahradila logika. … Skončilo bezuzdné honění se s větrem o závod, urážky a nesmyslné rvačky. Skončil život švábů žijících z výkalů pohanů. Tatam byla rezignace, kterou nás naočkovali naši nevzdělaní rodiče. … Džihád je naše jediná spása.“
Lze vůbec pochopit nebo zatratit?Jašinův pohled byl jistě pro autora nejtěžším úkolem – vypravěč je totiž mrtev, nepřežil útok a ráj také jaksi nepřichází. Tíže osudu člověka v podobně bezvýchodné situaci, se tu rýsuje plasticky. Oproti tomu moment, který spouští samo rozhodnutí, je nezřetelný. A samozřejmě jako nejhorší viník z celku vystupuje systém – slepé víry, lži, přetvářky. Jašin kdesi říká: „kopnout do míče anebo do obličeje protivníka. To nám dělalo dobře.“
Všechna slova o boji proti nevěřícím či spravedlnosti se v tomto horizontu stávají marností. Těm, kteří se obětovali při podobném útoku, se ráj podobně jako Jašinovi v knize Boží koně ze Sidi Moumen, neotevřel. Zůstala bolest, a to je třeba si v každém případě uvědomit.
