Mácha, Turgeněv nebo Ball. Poslechněte si povídky formou deníkových zápisků slavných autorů!

Karel Hynek Mácha: Deník na cestě do Itálie

Autograf Máchova Deníku na cestě do Itálie je uložen v literárním archívu PNP. Podle celkového vzhledu i povahy autografu, který působí dojmem souvislého záznamu, soudíme, že nejde o bezprostřední zápisy, nýbrž že Deník je nedokončená redakce, kterou Mácha pořídil až po návratu z cesty a jejíž některé záznamy nepochybně měly být ještě dále zpracovány.

Ivan Sergejevič Turgeněv: Pohár, v němž sám sobě podávám jed

Pohár, v němž sám sobě podávám jed nalezneme ve sbírce Básně v próze, která vznikala na sklonku autorova života, kdy byl smrtelně nemocen, v letech 1877 až 1882. Dožití a příprava na smrt je hlavním motivem tohoto zamyšlení, je však ale poschováván v menších epizodách.

Ivan Sergejevič Turgeněv (1818–1883) pocházel ze šlechtické rodiny. Studoval na univerzitách v Moskvě, Petrohradě a Berlíně, kde dosáhl titulu magistra filozofie. Patřil k liberálním představitelům ruské literatury 19. století. V jeho dílech můžeme cítit důraz na obavu o budoucnost jeho země. Mezi jeho další díla patří Dým, Lovcovy zápisky, Otcové a děti, Rudin či další knihy povídky a dramat.

Hugo Ball: Útěk z doby

Zrod dada v Curychu takřka v přímém přenosu zachytil ve svých denících jeden z aktérů tehdejšího dění básník Hugo Ball. Je začátek roku 1916 a v Kabaretu Voltaire řádí Tristan Tzara, Richard Huelsenbeck, Marcel Janco, Hans Arp a další dadaotcové-zakladatelé i náhodní hosté. Soirée střídá soirée. Vzniká poéme simultan, Ball objevuje fónické básně beze slov. „Náš kabaret je gesto. Každé slovo, které se zde vysloví a zazpívá, vystihuje alespoň jedno: že se této ponižující době nepodařilo vynutit si náš respekt,“ píše ve svých deníkových memoárech Útěk z doby z roku 1927.

Pavel Jirásek: Slabost a vůle

Formou deníkových zápisů vypravěče sledujeme rozklad osobnosti mladého básníka Karla Hlaváčka, k němuž pisatel deníku plane láskou už od jejich prvního setkání v Sokole. Zprvu dokonale se jevící mladík začne pronikat do dekadentní umělecké společnosti a v očích vypravěče ztrácí svůj někdejší lesk a mění se v děsivého podivína. 

Režisér, scénárista, hudebník a literát Pavel Jirásek se narodil v roce 1963 v Boskovicích. Vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně, v devadesátých letech spolupracoval s Českým rozhlasem a od roku 1997 spolupracuje s Českou televizí. Je významným sběratelem a badatelem v oboru historických loutek. Jeho prozaické knihy často pracují se symbolem, alegorií, podobenstvím a hrou s významy.

Jakob Julius David: Halucinace

Jakob Julius David je vedle Marie von Ebner-Eschenbach a Ferdinanda Saara třetí z velkých moravských německy píšících autorů. Na rozdíl od prvních dvou jmenovaných se mu zatím nedostalo mnoho pozornosti ani od širšího čtenářského, ani odborného publika.

Povídka Halucinace je jedním z Davidových posledních textů. Poprvé vyšla na začátku roku 1906, tedy v roce, v kterém autor na podzim zemřel. V nemnohé odborné literatuře o Davidovi byla zatím opominuta, což zřejmě souvisí s tím, že sice byla vydána v Davidových sebraných dílech z roku 1908, v novějších výběrech ale až na výjimky chybí. Je přitom mimořádně zajímavá svou autobiografičností – její vypravěč trpí stejně jako David v době, kdy ji zřejmě psal, těžkou nemocí, která v jeho mysli postupně převládne nad zdravým rozumem i vnímáním reality. Halucinace je povídka naplněná nevšedním, místy i vtipným pohledem do temné, ale působivé hlubiny lidského nevědomí.