Má se umělec vyjadřovat k politice? Jistě, je to jeho práce

I kdysi milovaným hercům, jako je Zdeněk Svěrák, se na sociálních sítích spílalo do starých komunistů, antichartistů, přisluhovačů, a to jenom proto, že se odvážili postavit za svobodné prostředí v České televizi.

Co se stalo, že už ani „národní herci" nejsou ochráněni před všudypřítomnou destruktivní nenávistí a že jim je i jindy kritickými veřejnými intelektuály upírána možnost vyjádřit svůj názor?

Když se v listopadu 1989 herci a režiséři přidali na stranu stávkujících studentů, byli adorováni davem. Řada umělců později volně vplynula do politiky, protože to v dané chvíli bylo lepší řešení, než kdyby v parlamentu zůstávali sedět letargičtí komunisté. Umělci byli v té době něco jako „svědomí národa“, přinejmenším pak ti, kdo křičí nahlas ve chvílích, kdy se ve společnosti dějí podivné věci a hrozí katastrofa. A protože jsou na jevišti světa lépe vidět než mlčící většina, spokojila se tato s jejich veřejnou rolí snadno a rychle.

Roli kanárka v dole umělci po Listopadu rychle ztratili. Už během prvního desetiletí budování českého kapitalismu, kdy jejich branži začínaly stále více ovládat peníze a potřeba dobře se uživit, zastiňovala umělecké či společenské ohledy a souvislosti. Aureola svědomí národa a jakéhosi vyššího lidství, kterou vznešenými vyprávěními tak ráda budovala zejména starší herecká generace, se rozpustila v moři snadné komerční zábavy a historek ze života, jimž se umělci sice brání, ale mnozí je k popularitě potřebují.

A tak dnes více než kdy jindy platí věta ceněného filmového režiséra: „Jsou to JENOM herci.“

Právě z tohoto úpadku statusu herce, ale i umělce vůbec, který souvisí s celkovým poklesem hodnoty kultury v české polistopadové společnosti, vychází útočná kritika vůči lidem, kteří na Českých lvech mluvili proti Hradu a různým formám nátlaku na veřejnoprávní televizi, kteří mluvili, považte, POLITICKY!

Jako kdyby umělci, kteří přece berou peníze od České televize, neměli právo cokoliv říct, neboť jsou vždy a všude a priori ve střetu zájmů. Umělci přísluší vytvářet roli, dělat film či obraz, ne dělat politiku.

„Prací umělce je být svědkem své doby v dějinách,“ řekl spoluvynálezce umění pop-artu Robert Rauschenberg.

Plyšový Český lev už zapomněl, jak udělat opravdu dobrý film

• Upravit
• Smazat

Tuzemský filmový průmysl předával své výroční ceny a − bylo veselo. Trochu té politiky, která samozřejmě letí filmem od jeho vzniku, najednou rozhodilo nejen mluvčího prezidenta, ale i spoustu dalších lidí, kteří tvrdili, že do filmu politika nepatří. A přitom film je, jak víme nejenom od Waltera Benjamina, ta největší politika, neboť v sobě pěkně shromažďuje všechny důležité znaky globálního kapitalismu.

K tomu samozřejmě patří i vstup na pole politiky, protože tomu se v polis při nejlepší vůli nedá vyhnout. Umělci nikdy netvoří v aseptické laboratoři, ale vždy se "špiní" děním ve společnosti, politickými proudy a spory o vize lepšího života. Nejde primárně o stranictví, o politiku v užším smyslu − kdo, s kým, proti komu −, nýbrž o politiku v širším záběru; jde o život, o reakci na jeho proměny ve společnosti. A k tomu má umělec, který z těchto proudů a hnutí přirozeně žije, vždy velmi blízko.

V tomto smyslu neexistuje umění, které by nebylo politikou. Řekne-li se umělec, vždy se tím již myslí, že je to člověk politický, „homo politicus“, společensky zapuštěný, a to i tehdy, když se společnosti záměrně straní, i když se věnuje zdánlivým „margináliím“, jako je podstata barvy, čas v zobrazení či abstraktní malbě. Umělec, mluví-li veřejně, hovoří vždy v jistém smyslu politicky. A dokonce je žádoucí, aby to dělal.

Protože − abych citoval Josepha Beuyse, klasika moderního umění, který tvrdil, že všichni můžeme, ba musíme být umělci − „osvobozovat lidi, to je cíl umění; proto je pro mne umění vědou o svobodě“.

Můžeme umělci dál pohrdat; nebrat je vážně; vysmívat se jejich ideologické vratkosti či snadné přilnavosti k penězům; přenášet na ně vinu za falešnou loajalitu (David, Vondráčková, Gott… to jsme my, mlčící většina!); ale mluvit a veřejně se někam a za něco stavět, dílem, slovem, činem, to je jejich práce. Dobře že to v absurdním světě hyperkomunikační nekomunikace ještě někdo cítí a připomíná.