Lze se vzepřít zločinnému rozkazu?

Před deseti lety jej natočil Lucian Pintilie, patřící mezi režiséry, kteří za komunistického režimu neměli na růžích ustláno. Skončil v emigraci, ale ještě před tím stihl vytvořit několik pozoruhodných snímků, zejména k absurditě směřující podobenství o policejním vyšetřování Rekonstrukce. Teprve v 90. letech na sebe znovu upozornil - v kinech jsme již viděli Dub. Nezapomenutelné léto je film svým tematickým zakotvením v rámci Pintilieovy tvorby nezvyklý: odehrává se v roce 1925, ale nijak nesklouzává k idylizujícímu pohledu. Více než pečlivý popis zvolené doby režiséra zajímají dilemata postav, zvláště konflikt mezi svědomím a plněním brutálních rozkazů.

Novým působištěm kapitána Dumitriua (Claudiu Bleont) se stává zaostalá pohraniční oblast, kde velí shluku špatně vycvičených vojáků, kteří by měli potírat bezohledné pašerácké bandy. Zápolí s tupým zupáctvím ve své jednotce i s krutostí protivníků, ale také s umanutým naléháním nadřízených, kteří požadují, aby jako odvetu nechal postřílet místní rolníky. Dumitriu se donkichotsky vzepře a navzdory výhrůžkám a šikaně žádá písemný příkaz.

Nezapomenutelné léto|foto: Internet ,AFP

Přitom se nejedná o nějakého vzorového hrdinu. Často zůstává pasivní, donucený k rozhodování svou aristokratickou manželkou Marií Terezií (hraje ji bez valného pochopení a jen ve vnějších obrysech americká hvězda Kristin Scott Thomasová), která s planoucím zrakem obdivuje drsnou přírodu i tamní zemité obyvatelstvo. Žena se i zde snaží zachovávat etiketu "lepší společnosti". Blahosklonně, oblečena jak z módního salonu, dává najevo svůj soucit s chuďasy, i když někdy nezastře afektovanou mondénnost (až nepravděpodobnou), jak ukazuje tělesná očista na veřejnosti. Zcela výmluvný je záchvat pohostinnosti: vyhladovělým rolníkům, které armáda zadržela, přinese na posilněnou sklenky vína. A je ironií osudu, že právě na ni zaútočí rozhořčené ženy a málem ji ubijí, obviňujíce ji ze zodpovědnosti za tragický osud svých blízkých.

Pintilie vykresluje svůj příběh sugestivně, ale přece jen s příměsí popisnosti. Nepostihuje do potřebné hloubky konflikt protikladných světů, výsledný obraz je příliš statický a útržkovitý. Vyhrocené okamžiky postrádají katarzní rozměr,jsou vydávány za otisk nelítostných tlaků, navíc jsou ne zcela promyšleně koncipované jako vzpomínky jednoho z dětí na dávné události. Již dospělému vypravěči splynuly s čímsi krásným a hladivým, i když Pintilie vlastně zdůrazňuje pravý opak.

Vyzdvihl téma bezmoci, ať již pramení z vědomé volby vzdoru jako u kapitána a jeho ženy, nebo ze zvůle mocných, jak je tomu u jatých bulharských rolníků. Zazní i vysvětlení krvavých konfliktů: Rumunsko se zmocnilo části bulharského území, jehož obyvatelé jsou vnímáni jako nespolehliví a méněcenní. A Pintilie se smutkem zjišťuje, že vždycky se najde někdo, kdo ochotně a bez zábran splní jakýkoli rozkaz.