Lze ještě filosofovat po Osvětimi? A pokud ano, jak?

4. červen 2018
Židé z Podkarpatské Rusi během selekce při příjezdu do Osvětimi

Filosof Miroslav Petříček patří k nejoblíbenějším myslitelským postavám současného Česka. Je to v jistém smyslu „populární filosof“, tedy někdo, kdo se nebojí překládat se k lidu, do veřejného prostoru. To ovšem neznamená, že filosofické problémy nějak trivializuje; pro začátek úplně stačí, když je natočí v jiném kontextu, kde také začnou třeba jen (konečně) jinak mluvit.

I proto je dosud nesmrtelný Petříčkův Úvod do současné filosofie ze začátku 90. let. S nadšením ho čtou už několikeré generace studentů, je však zároveň i vstupem do myšlení Miroslava Petříčka. Někde tady začíná jeho zkoumání zlomu v západní filosofické tradici, pro nějž se vžilo slovo post-moderna. Petříček tento zlom zkoumá podrobně později ve své velké knize Majestát zákona, kdy se na pozadí podrobného čtení detektivek drsné školy objevují sestavy základních pojmů pozdní dekonstrukce Jacquese Derridy. Základ Petříčkova zkoumání je ale už v pomlčce ve slově „post-moderna“, v nenápadném grafickém znaku, který se, derridovsky řečeno, vpisuje do dějin konce 20. a začátku 21. století jako index celé epochy. Petříčka fascinují diference, rozdíly, hranice, hraniční místa, přechody, kde se najednou ztrácíme, kde chybí ukazatele, kde mizí význam, kde je vykolejeno samo značení, ale kde se možná nějaký nový význam rodí.

Jacques Derrida

Jak a proč se tak ve filozofii pozdní doby i jinde děje, zkoumá Petříček ve své nové knize Filosofie en noir, což by se dalo přeložit jako Filosofie v temnotě či Temnící filosofie, Filosofie v době temna či, s jasným odkazem na popkulturu – „Filosofie v černém“. To všechno naznačuje jistou neurčitost, s níž se potýkáme a kterou cítíme jako dobu krize. Petříček vychází ze své posedlosti brakovou literaturou („L´homme en noir“, Muž v černém, v seriálu Ztracení; Fantomas a další skryté postavy, které ve skutečnosti pohánějí náš svět), tam se totiž nejistota (a strach, krize a strach jsou sourozenci) vyjevuje ve stejné době, kdy Edmund Husserl píše svou Krizi evropských věd. Paralela je to podstatná, nikoli libovolná, protože se tu ukazuje, že každá „krize je okamžik, v němž je tradice suspendovaná jako celek“.

Mariage de Fantômas, 1957

Husserl ještě tuto tradici Západu (dějinné směřování k nějakého hodnotové cíli) hodlá zachránit návratem k základu, jenže i jemu se ukazuje, že tento základ je kvůli odkladné podstatě času pohyblivý, neuchopitelný. To se zcela potvrzuje až po válce a zkušenosti holocaustu, kdy se filozofie musí vyrovnávat s něčím, s čím se v tradičním totalitarizujícím konceptu souladu vědomí a bytí nedá pracovat. „Ze vnitřku vystupuje vnějšek, který nelze nijak překonat,“ píše Petříček a dodává s odkazem na Husserla a jeho kritiky. „Vědomí je zpožďování se za sebou samým... Vědomí je stárnutí a hledání ztraceného času.“

Filosofie se musí vyrovnávat s něčím, s čím se vyrovnat nejde (šoa jako nezměrné, to, co překračuje veškerou míru). Mluvit o něčem, o čem nelze mluvit. Zviditelňovat něco, co není vidět. Proto se také čím dál tím více blíží umění (literatuře) či umění obrazů (filmu), které začínají převažovat nad tradičním konceptuálním světem. „Proměna filosofického diskursu s sebou nese i proměnu v hierarchii filosofických žánrů; ke slovu se (opět) dostává esej, fragment, dialog, filozofické miniatury…“ Filosofie se stává rétorikou, jak říká Václav Bělohradský, či přesněji objevováním příhodné metafory, obrazu myšlení; či s Petříčkem řečeno: nalézáním myslících konstelací.

Edmund Husserl

Filosofie en noir je detailním čtením Husserla, Adorna, Blanchota, Derridy, Agambena a dalších důležitých filozofů. Je to čtení benjaminovské, protože je vedeno pokusem učinit z těchto fragmentárních čtení jakousi konstelaci myšlení, jež by na temném nebi filozofie po holocaustu nechala zazářit jakési světlo naděje.

To podle Petříčka nakonec spočívá především na průchodu touto konstelací (tedy v tomto případě jeho knihou, na obrazy se nedíváme, obrazy žijeme, procházíme jimi), v níž se různými způsoby ukazuje totéž. Abychom se nějak dotkli neuchopitelného tajemství světa po holocaustu, v němž žijeme a kde už nefungují a nikdy už nebudou fungovat tradiční postupy identifikace myšlení a bytí, musíme se stávat svědky oné neurčitosti. Místem, kde se odehrávají rozdíly neurčita, z nichž nakonec, snad, někdy vystoupí něco jako záblesk spravedlnosti, odpovědi či splátky (Filosofie en noir je splátkou za Majestát zákona).

Miroslav Petříček: I filosof je svědek, který odpovídá na věci, jež ho rozčilují

Miroslav Petříček

Profesor Miroslav Petříček, jeden z nejoblíbenějších českých filosofů, vydal po letech novou knihu. Jmenuje se Filosofie en noir a zkoumá proměny filosofické rozpravy po holocaustu. Jde o pokus nahlédnout do „temného srdce“ filosofie, která se, byť často nevědomě, podílela na totalitních a vyhlazovacích konceptech moderní doby. „ I filosofie najednou zjistila, že uvnitř ní samotné se skrývá něco, co svou logikou pomáhalo těmto zrůdným nápadům.“

Filosofie nezradila, jak tvrdí někteří myslitelé, kteří po ní dnes žádají jasný koncept současnosti, návod, jak ven z krize. Filosofie se z donucení vydala přitakat tomu, co se vzpírá veškerému myšlení, aby se na dně temnoty dotýkala tajemství, jež ji uniká. Vystavit se jako svědek něčemu odporujícímu (odpornému), jako jsou třeba hořící těla v pecích Osvětimi – to je étos současného post-moderního myšlení. Všichni jsme konec konců jen svědci ztráceného času, který se v nás neustále hledá…

Text ve zkrácené podobě vyšel v literární příloze Práva Salon. 

  • Kultura
  • Komentář
  • Kultůrblok