Lysistrata Jiřího Suchého a Jiřího Menzela

V programu k představení si Suchý sice oprávněně stěžuje na to, jak vulgarita neurvale opanovala média a jak se všude roztahuje něco, co dříve mělo svůj vymezený prostor ve čtvrté cenové skupině. Avšak svým přebásněním a úpravou Aristofanovy Lysistraty vysunul veškerou skrytou - a když zjevnou, tak v skrytosti ukotvenou - lascivitu předlohy do prvoplánového plakátu. Místo šifer lehce předvídatelný polopatismus. I při samotném zbásňování je nepříjemně znát, že jeho horké jehle nebylo v rýmech nic omšelého ani zdaleka cizí. To může mít svůj půvab pouze a snad jako roztomilý příklad neohrabanosti. Nepočítáme-li zaumné výjimky (když se například rýmuje neus na Zeus), které trochu připomenou "starého" Jiřího Suchého, působí jeho zbásněná adaptace Lysistraty neuvěřitelně zplihle.

Logo|foto:Český rozhlas

Svátky boha Dionýza se v našem dnešním pohanském světě už neslaví, ale jak praví Charles Baudelaire, "souložení je poezií pro lid", a tak není vyloučeno, že Suchého Lysistrata nakonec nebude pro Divadlo na Vinohradech ztrátový podnik. Český autor také možná proti předloze více zdůraznil nadčasové naučení v podobě populárně psychoanalytické kruhové morality. Proč ti muži, u tisíce klarinetů, odcházejí do válek? Inu, aby vybili neukojené pohlavní puzení. Ženy jejich odloučení od lože trápí, a tak vymyslí pomstu. Ta se jim však vymkne z rukou, protože po dosažení kýženého smíru se muži zpijí do němoty a usnou, aniž své ženušky učinili šťastnými. Ty se pak, když jimi skrze hněv cloumá neukojený chtíč, začnou vzájemně osočovat a nakonec se k obrazu mužů mezi sebou servou...

Scéna trochu připomíná Peříčko na nově, ovšem v jeho "nevinných" počátečních soft dobách. Po zemi poházené polštářky, dva nebo tři ňadrovité kopce, Venušin pahorek lze tušit nkde za stehnem trčícím v pozadí: barva pouštního písku má patrně navodit sužující vyprahlost nedobrovolné sexuální abstinence. Humoru není moc, je-li řeč o povozních postelových záležitostech, kolem nichž se pochopitelně vše musí točit, všechno tu už k uzoufání bylo. Spíše mohou rozesmát protiklady mezi rekovným vzezřením sparťanských či athénských mužů a jejich skutky, nebo naopak mezi rekovnými řečmi a žalostným vzezřením při jejich vstupních či výstupních deklamacích. Mají vskutku vynalézavě odlišující jména jako Klátilos, Koitos či Pichalidés, Ospalides, Pidlos či Kalamaidis. Je záhadou, proč ženská jména zůstala podobných převodů do češtiny ušetřena!

Logo|foto:Český rozhlas

Co však platno, že Zlatě Adamovské to v hlavní ženské roli skutečně sluší, jako by vypadla z řecké amfory, když veškeré konspirativno je i na komedii moc okatou hrou na "jako". To vesměs platí i o zbývajících ztělesnitelkách dcer slunné Hellady - snad s výjimkou Náčelnice Gabriely Vránové, jež předvádí vtipný dialog s Náčelníkem (Oldřich Vlach). Ale na celém ansámblu je přes veškeré rozverno cítit ztuhlost, jako kdyby všichni hráli jen proto, že si sem pravidelně chodí pro měsíční gáži. Ostatně nebylo by, u Dia, lépe celou Lysistratu pojednat jako "semaforní" hru se zpěvy - patrně někde jinde - nebo rovnou jako muzikál? To by bylo lepší než polovičatá besídka, jíž jsme svědky v Divadle na Vinohradech...