Luyando je kouřem, který hřmí. Co přináší překvapivě akustická novinka zimbabwské Mokoomby?

Mokoomba
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mokoomba

Jakoby se šestičlenná skupina ze Zimbabwe rozhodla vydat proti proudu Viktoriiných vodopádů, odkud pochází. Na třetím albu Luyando (Mother’s Love) odložila klávesy i elektrické kytary a dala přednost akustickým nástrojům. Rockový zvuk prý znesnadňoval přiblížit světu hudební tradice národu Tonga.

Cestu od západem inspirovaného Afro popu k akustické tradici si v minulosti prošla celá řada afrických velikánů. Vedle nutné sebeočisty a snadnější komunikace s domácím publikem připomínali potřebu dotýkat se témat úzce souvisejících s rodným životem v Africe.

Když Mokoomba ve skladbě Njawane tlumočí radu lovců, jak se bránit před útočícím lvem – nehýbejte se a podívejte se mu beze strachu do očí – vnímáme to jako metaforu: zastavit se, ujasnit si priority a bez obav hledět do budoucnosti, odvíjející se v Africe tak jako tak od minulosti.

Mokoomba neriskovala, jen se přirozeně, i když pouze pomyslně, vrátila domů. Na břeh řeky Zambezi, pod Viktoriiny vodopády. Tongové, rybáři a lovci, tady žili tisíc let.

Sousedů se stranili, spokojeni v dobrovolné izolaci, kam „nepronikli jezuité ani coca-cola“, jen občas nějaký ten cestovatel (David Livingstone a Emil Holub) nebo vědci s etnomuzikology, neschopní uvěřit tajům svérázné kultury národa pod ochranou říčního boha Nyaminyamiho (napůl hada, napůl ryby).

Než se v 50. letech vlády Zambezi a Zimbabwe rozhodly postavit největší přehradu světa Kariba pohánějící hydroelektrárny, většinu Tongů násilím převezly na náhorní plošiny, kde jim zůstaly jen oči pro pláč: žádná řeka, jen sucho a kamení, namísto rybolovu a lovu potraviny na příděl.

A paradox největší: ačkoliv byli přesunuti ve jménu pokroku, o elektřině si v nuceném domově mohou dodnes nechat většinou jen zdát. Truchlivá skladba Kambowa připomíná další tragédii: rozdělení rodin. Mokole neboli Kouř, který hřmí, pak vzdává hold kráse vodopádů a životadárné řece.

Horečnatého světového ohlasu se Mokoomba v roce 2012 dočkala s panafrickým albem Rising Tide v produkci zpívající baskytaristky z Pobřeží slonoviny Manou Gallou, s bohatými zkušenostmi od kosmopolitní belgicko-konžské skupiny Zap Mama.

Mokoomba roztančila velké festivaly včetně Colours of Ostrava a veletrhu Womex a snad každý čekal navázání na úspěšnou energickou směs funky, rapu, kytarového soukous, afrobeatu s dechovou sekcí a reggae.

Nyní od Mokoomba posloucháme v podstatě akustickou hudbu, a přestože dominantním hlasem zůstává úchvatný Mathiase Muzaza, nikoliv bezdůvodně přirovnávaný k Salifu Keitovi, novou devizou skupiny se staly sborové vokály, v a cappella milostné písni Nyaradzo přiznávající harmonickou formuli udanou kdysi jihoafrickým sborem Ladysmith Black Mambazo.

Členové Mokoomba v současnosti žijí v Harare, hlavním městě Zimbabwe a politická nejistota kriticky chudé země ovládané diktátorem Robertem Mugabem se v textech alba odrazila, podobně jako obavy ze vzrůstajícího sucha a ignorování ochrany životního prostředí.

S tím se tak nějak u všech afrických skupin počítá. Společensko-sociální komentáře mají v náplni práce, přestože se odvíjejí na pozadí tradičních záležitostí. Mokoomba například v několika skladbách zdůrazňuje setrvávající oblíbenost Makishi: maškarní slavnosti společenství několika etnik ze západní Zambie, zapsané od roku 2008 na seznam chráněného dědictví UNESCO.

Taneční kostýmní rej nádherných masek zakončuje iniciační rituál mukanda, během něhož se z chlapců od osmi do dvanácti let stávají muži. Vracejí se z buše, z dobře utajeného místa, kde se pod vedením starších učí životním dovednostem, hodnotám, historii, tradičním zvykům, hudbě a procházejí spirituálními zkušenostmi a obřízkou.

Až tříměsíční pobyt mimo civilizaci v sobě nese symboliku: z místa, kde zemřelo jejich dětství, vstupují čerství muži do říše dospělých a získávají právo komunikovat se svými předky.