Ludmila Dvořáková jubilující
Závratná dráha dramatické sopranistky Ludmily Dvořákové vstoupila do všech předních operních domů světa čtyř kontinentů - od Vídně, Berlína a Bayreuthu přes Milán, Paříž a Londýn po New York, Buenos Aires a Tokio. Jméno české pěvkyně zářilo mezi nejžádanějšími operními hvězdami v letech 1960-1985, a tím pro její vlast za pomyslnou železnou oponou. Doma se o ní příliš nevědělo a neví dodnes.
Komorní pěvkyně Ludmila Dvořáková byla oceňována nejen pro hlasový dar temného, objemného sopránu, ale především pro dokonalost pěvecké přípravy a moderní herectví. S nemalou jevištní zkušeností z Ostravy (včetně Aidy a Senty) a z Prahy (včetně Leonory ve Fideliu a Alžběty v Tannhäuseru) hostovala v zahraničí poprvé ve Vídni v úloze Alžběty v Donu Carlosovi. Její druhou vídeňskou rolí byla Leonora ve Fideliu. Souběžně zpívala v Praze ještě i Rusalku, Anežku, Miladu, Hedviku, Julii a Krasavu. Za krátkého úvazku v Bratislavě - blíže k Vídni - navíc i Zuzanu Vojířovou. Role bližší vývoji mimořádného hlasu nabídla Ludmile Dvořákové Státní opera v Berlíně. Šéf Franz Konwitschny ji angažoval pro Oktaviána, Alžbětu v Donu Carlosovi a Venuši v Tannhäuseru. Představila se jako Leonora, již v prvním roce angažmá zpívala také Santuzzu a brzy Toscu, Ariadnu na Naxu i Cizí kněžnu. Bylo zřejmé, že zraje pro nejnáročnější hrdinky Wagnerovy a Straussovy.
Z Berlína mohla snadněji pokračovat v hostováních ve Vídni a nově v Hamburku a v Mnichově. Když ji právě tam - v Bavorské státní opeře - slyšel jako Ortrudu Wieland Wagner, následovala od léta 1965 pozvání na wagnerovské festivaly do Bayreuthu. Před Ludmilou Dvořákovou se tím otevřela úchvatná šestiletá spolupráce, zkušenost a proslulost, jaké v Bayreuthu nedosáhl žádný jiný umělec z Čech. Postupně zde vytvořila Venuši v Tannhäuseru, Gutrune v Soumraku bohů, Ortrudu v Lohengrinu, Brünnhildu ve Valkýře a v Siegfriedovi a Kundry v Parsifalu.
V lednu 1966 ji získala Metropolitní opera v New Yorku. Na nejprestižnější operní scéně světa se představila podobně jako předtím v Berlíně ve Fideliu, ale s rozdílem zkušenosti z nejméně celé další stovky repríz. Angažmá v Metropolitní opeře bylo určeno na tři sezony pro nejvypjatější role dramatického sopránu: také pro Chrysothemis, Ortrudu, Sentu a Isoldu, to již v nové budově v Lincolnově centru. K sérii Isold byla Ludmila Dvořáková pozvána do Teatro Colón do Buenos Aires a v témže roce jako Severní i Jižní Amerika - 1966 - ji získala k trvalé spolupráci také Královská opera Covent Garden v Londýně. Pozvání Sira Georga Soltiho znělo k nastudování celého Prstenu Nibelungova, tedy k doplnění již dříve provedených dvou částí partu Brünnhildy také o závěrečný večer v Soumraku bohů - desátou z jedenácti velkých wagnerovských rolí české pěvkyně. V celém Prstenu Nibelungově zde pak vystupovala po šest sezon. Vedle toho přivezla do Londýna svou sugestivní Isoldu - k Tristanovi Jesse Thomase - a nezaměnitelnou Leonoru ve Fideliu, kterou zpívala na své dráze celkem stopětasedmdesátkrát.
V celé Wagnerově tetralogii vystupovala Ludmila Dvořáková také v Berlíně, Mannheimu a opakovaně v Budapešti. V jednotlivých dílech pak účinkovala v Paříži, Miláně, Drážďanech, Lausanne, Mnichově, Palermu, Rouenu, Barceloně, Vídni, Janově, Düsseldorfu, Karlsruhe, Duisburgu, Nice, Ženevě a Stuttgartu. V době největších úspěchů v roce 1966 věnovala Pražskému jaru a Národnímu divadlu v Praze svou strhující Miladu - k Daliborovi Jaroslava Kachela. Nově pak zpívala Leonoru a Ortrudu v Barceloně, Leonoru v Benátkách, Ortrudu v Marseille, Isoldu sedmkrát v Římě za řízení Lovro von Matačiće, další Isoldu v Záhřebu a v Nice, atd., až po San Francisco, kde v září 1969 obnovila svou berlínskou kreaci Ariadny. Při většině hostování vstupovala do nového nastudování s několikatýdenními zkouškami, obvykle bez alternace.
Zenit kariéry před Ludmilou Dvořákovou otevřel i nové obzory: Kateřinu Izmajlovovou ve Vídni, Elektru ve Štýrském Hradci, Barvířku v Berlíně, Bonnu, Vídni a Buenos Aires, Herodias v Berlíně, Stuttgartu a Petrohradě a konečně v dubnu 1980 Kostelničku v Ženevě, poté ve Vídni, Stuttgartu a Hannoveru a při ojedinělém hostování v Janáčkově divadle v Brně. Světová turné uzavřela dvěma zájezdy do Japonska: s berlínskou Státní operou roku 1983 v úloze Venuše a s hamburskou Státní operou roku 1984 v úloze Ortrudy.
Svou poslední Isoldu - pětasedmdesátou - zpívala pro rozhlasový přenos v Turíně v roce 1984. Naprostá oddanost opernímu jevišti a soustředění na živé výkony odváděly Ludmilu Dvořákovou od mikrofonů. V pražském rozhlase nahrávala na pozvání Václava Talicha a pro Supraphon téměř výhradně se svým manželem, dirigentem Rudolfem Vašatou. Ani nejdokonalejší technika ale nemohla zachytit komplexnost jejího podání - gesta, zaujetí, osobní vyzařování. Ani nejdokonalejší záznam nemohl plně postihnout barevnost hlasu a rozpětí od chvějivých pianissim po ohromující fortissima. Tím vzácnější jsou všechny znějící připomínky neobyčejného umění letošní jubilantky.
