Lucie Šafářová / tenistka
Tenis si zahrála na dvou posledních olympiádách, ale dlouho se zdálo, jako by ji na tu třetí kdosi nechtěl pustit. Za žádnou cenu. Od loňského léta se proti Lucii Šafářové, sympaťačce s očima velkýma jako maliny na lesních pasekách a obrovským srdcem na dlani, snad domluvil osud společně se samotným ďáblem.
Nejhorší časy asi prožívala po listopadovém finále Fed Cupu. Od rána do večera ji drásala děsivá bolest kloubů. Nemohla udělat krok, takže i schody se staly neřešitelným rébusem. Psychika dostávala pěkně zabrat a Lucie v těch týdnech nechtěla s nikým mluvit, nikoho potkávat.
Lékaři ji nejprve naočkovali drobnou nadějí, že možná stihne lednové Australian Open v Melbourne. Když tedy léčba bude probíhat dobře. Melbourne ale záhy z diáře vyzmizíkovala.
Prostě trpělivě čekám, až všechny bolesti a nesnáze přejdou. Třeba se tak stane za dva týdny nebo za měsíc, anebo taky za delší čas. Snažím se věřit tomu, že se na kurty vrátím a začnu naplno trénovat. Tím spíš, že se mi chce na olympiádu do Ria…
Pochmurné týdny bez tenisu se vlekly pomalu, až líně, ale koncem ledna do nich konečně začala probleskovat naděje vzkříšení. V únoru se Lucie zase vydala na turnaj! Do Dauhá v Kataru. Co na tom, že ve dvouhře vypadla hned v úvodním kole? Hlavně že je zpět na kurtech. V singlu prohrála v prvním zápase hned na pěti turnajích po sobě, nicméně v dubnu se konečně ohlašují dny plné hojnosti.
Lucie nejprve vyhrává v Miami turnaj ve čtyřhře – opět po boku svojí kamarádky Bethanie Mattekové-Sandsové – a společně pak hýkají a skáčou radostí, koulí očima a vůbec se radují jako malé holky. A proč by ne? Vždyť obě moc dobře vědí, jak důležitý a povzbuzující je tenhle úspěch po tak dlouhé pauze.
