Literatura je cestou k dosažení svobody, říká belgický spisovatel Thomas Gunzig

Thomas Gunzig
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Thomas Gunzig

Thomas Gunzig je jedním z nejvšestrannějších a nejčtenějších belgických autorů. Kromě románů píše novely, literaturu pro mládež, divadelní hry i filmové scénáře.

Jeho literární dílo si vysloužilo několik cen a bylo přeloženo do mnoha jazyků včetně češtiny. České nakladatele zaujal Thomas Gunzig už svou prvotinou. Po sbírce povídek „Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět" mu u nás vyšel román „Smrt dokonalého bilingvisty" a sbírka povídek „Take five", román "Kuru" přijel autor v květnu 2010 také uvést na veletrh Svět knihy. S Thomasem Gunzigem, jehož dílo je charakteristické bohatou představivostí a černým smyslem pro humor, se při jeho návštěvě pražských Dnů frankofonie setkala Markéta Kaňková.

Proč jste se rozhodl se věnovat literatuře?

Myslím si, že spisovatelem se člověk stává náhodou. Alespoň já jsem se jím tak stal. V dětství jsem hodně četl a brzy jsem tak přišel na to, že skrze literaturu je možné prožít spoustu krásných věcí a dobrodružných zážitků. Jako malý chlapec jsem se začal pokoušet tyto dobrodružné, fantazijní světy vytvářet. Začal jsem psát a už mi to zůstalo.

Prostituky a drogoví dealeři? Okraj irské společnosti mě vždycky přitahoval, říká Lisa McInerneyová

Lisa McInerneyová

První román Lisy McInerneyové pohání drogy, chlast, násilí a černý humor. Přesto jsou Nádherná kacířství výjimečná svou morální komplexností, energií i virtuozitou jazyka, který vám jako podivná příjemná hudba zůstane ještě dlouho v hlavě. Tak nedávno psal o románovém debutu irské autorky prestižní deník The New York Times.

Během svého života jste napsal řadu novel i románů. Naplňuje vás literatura a psaní pořád stejně jako dřív? V jakém bodě se jako spisovatel nyní nacházíte?

To je hodně těžká otázka. Mám dojem, že literatura mě naplňuje čím dál tím víc. Na začátku jsem psal z přetlaku energie, z ohromné radosti z tvorby. Když ale děláte něco dlouho – a je jedno, v jakém oboru – začnete si klást otázky po smyslu i podstatě toho, čemu se věnujete. Dnes mnohem víc přemýšlím nad tím, co je skutečnou podstatou literatury i života. Ve světě, který je velmi komplikovaný, a v němž se všichni musíme snažit existenčně zajistit své životy, je pro mě literatura výrazem i prostředkem k dosažení svobody. Vzhledem k tomu, že nepíšu jen prózu, ale i filmové a divadelní scénáře, přemýšlím také o tom, co literaturu odlišuje od filmu nebo divadla. Obecně řečeno mě literatura jako lidskou bytost zásadně sytí. Život bez ní si neumím představit.

Čtěte takéPražské mosty. Galerie architektonických skvostů pod širým nebem

Tématem většiny vašich literárních textů je každodennost, kterou často naruší nějaký nečekaný zvrat. Čím vás tahle situace, tenhle „dispositiv“ zajímá?

Ano, to je pravda, tato situace se v mých textech vyskytuje. Upřímně mám poměrně velký strach z toho, že jako autor se budu opakovat. Právě proto nepublikuji román každý rok. Román vyžaduje přípravu, je to o dlouhém hledání, o ponoru do tématu, o přenosu autentických životních zkušeností. Proto se snažím tuto situaci pokaždé využít jinak. Například v posledním románu La Vie Sauvage jsem napsal příběh o lásce, která se odehrává v  současné civilizaci, která je v mnoha ohledech drtivá, která tolik potlačuje individualitu. V předchozím románu jsem zase prozkoumával ekonomický aspekt reality – témata jako je všudypřítomný konzum, překotná výroba všemožných produktů, genetická modifikace. V předchozí knize jsem psal o válce a násilí.

Sám jste zmiňoval, že nepíšete jen povídky a romány, ale i texty pro divadlo i film. Které z těchto médií vás v současnosti nejvíc přitahuje?

Médium, které mě fascinuje nejvíc, je lidský duch. Fascinuje mě zkoumat, jakým způsobem pracuje, když se mu vypráví dobrý, silný příběh. Známe to všichni už z ranného dětství, to vzrušení, když nám rodiče četli pohádky nebo dobrodružné příběhy. To, jak zažehávaly naši fantazii, naše představy. Co se týče umění, pak každé má své silné stránky. Literatura je médium, které si vystačí samo se sebou. Kniha je uzavřený, kompletně završený životní i umělecký akt. Film je pro mě vzrušující, protože na něm pracuji s velkým teamem, s lidmi různých profesí – s režisérem, herci, s lidmi, kteří pracují s kinematickým obrazem. A divadlo je nádherné, protože je to živé umění, kde se tváří tvář potkávají tvůrci s diváky. Obecně řečeno moc rád spolupracuji s jinými umělci, rád s nimi konfrontuji svůj vlastní svět, své nápady a zkušenosti.

Pestrobarevné májky i tančící slepice. Balet Národního divadla uvádí pastorální hříčku Marná opatrnost

Marná opatrnost

Komický balet choreografa Jeana Dubervala byl poprvé uveden v roce 1789. Později se dočkal několika verzí, například od Paula Taglioniho, Alicie Alonso nebo Sira Frederica Ashtona. A právě Ashtonovu choreografii z roku 1960 uvidí diváci Národního divadla.

V roce 2015 jste společně s Jaco Van Dormaelem napsal scénář k filmu Tout Nouveau Testament (Zbrusu Nový zákon), který obdržel cenu Magritte za nejlepší scénář, film byl po dokončení nominován na Césara a Zlatý glóbus. V tomto filmu představujete tak trochu jiného Boha. Boha, který žije v Bruselu, a který tráví celé dny vymýšlením absurdních zákonů, kterým by lidem znepříjemnil život. Kromě syna Ježíše má taky manželku a malou dceru, která ho nemůže vystát. Jak vás tenhle komický příběh napadl? Měl jste chuť se jeho prostřednictvím vysmát víře a tradičním hodnotám?

S Jaco Van Dormaelem jsme měli chuť napsat a natočit film vycházející z velkého, základního mýtu naší židovsko-křesťanské civilizace. Chtěli jsme si položit otázku, zda skutečně existuje Bůh. Protože pokud ano, proč by nechával lidi i svět v takovém zmatku? Ve stavu, v jakém je? Pokud nechává realitu tak, jak je, pak Bůh určitě nemůže být dobrý. Pak to musí být někdo, kdo má perverzní radost z lidského utrpení. Chtěli jsme proto vytvořit figuru, která má nadpřirozené schopnosti, ale zároveň se potýká s obyčejným životem – musí prát prádlo, řešit všednodenní záležitosti, žít rodinným životem, v němž se nevyhne hádkám s dcerou i manželkou. Odtud jsme vyšli a pak ve scénáři vršili jednu situaci za druhou, a velmi dobře jsme se u toho bavili.

Čtěte takéPestrobarevné májky i tančící slepice. Balet Národního divadla uvádí pastorální hříčku Marná opatrnost

Zastavme se teď u dramatu nazvaného „Les Origines De La Vie“, což je monodrama jedné ženské postavy. O čem konkrétně je tento text?

Jedná se o monolog, který jsem napsal pro jednu belgickou herečku, kterou mám moc rád. Děj se odehrává na vědecké konferenci, která – jak název hry napovídá – řeší otázky spjaté s původem života, s jeho neskutečnou variabilitou. Ve skutečnosti se ale jedná o skryté drama uvnitř této ženy, která v sobě nosí velkou ránu. Jako malá holčička jde s matkou nakoupit do velkého nákupního centra, a dostane od ní za úkol hlídat svého mladšího bratra. Ona je ale okouzlená panenkami, které vidí za výlohou nejbližšího obchodu. Je jimi natolik zaujatá, že zapomene na svého bratra. Chlapec se ztratí a rodina už ho nikdy nenajde. Jde v podstatě o to, jak se otázky, které klade konference, stýkají s příběhem této ženy, která je poznamenaná hlubokou ztrátou. Je to v podstatě dramatická esej o tajemství, smyslu i konečnosti života.