Linda Keprtová: „Chci dělat divadlo, které boří hranici mezi hrou a životem“

Linda Keprtová je považována za jeden z nejperspektivnějších talentů operní režie mladé generace. Za svou kariéru režírovala v českých i slovenských divadlech řadu žánrově i stylově odlišných titulů. Dona Quichotta Julesa Masseneta, Traviattu Giuseppa Verdiho, Ariadnu na Naxu Richarda Strausse, Její pastorkyni Leoše Janáčka, Evu Josefa Bohuslava Foerstera nebo Údolí suchých kostí Vladimíra Franze. Za Poulencovy Dialogy Karmelitek, kterými debutovala na scéně košického Státního divadla, obdržela v roce 2013 nejvýznamnější divadelní ocenění na Slovensku, cenu DOSKY.

Jaký typ oper vás přitahuje?

Preferuji jednoduché příběhy, kde je v hlavní roli člověka. Baví mě ho svlékat, rýpat se v obyčejných strastech a slabostech lidské bytosti.

Čím je pro vás opera, je to drama, nebo hudba, emoce, atmosféra?

Tyto dvě složky mám v sobě velmi propojené a nedokážu je oddělit. Když poslouchám árii, nedokážu ji oddělit od slov a naopak ta nedokážu oddělit od muziky.

Jak hledáte interpretační klíč?

Proces hledání je u mě poměrně dlouhý. Závidím režisérům, kteří mají hned jasno, o čem má inscenace být. Docela tápu, než si řeknu „dobře, zkusíme to tímto způsobem“. Když si zvolíte inscenační klíč správně, ohromně vám to ulehčí práci. Snažím se vždycky pojmenovat, jak tou inscenací změním svět.

Jak u vás vypadá proces zkoušení?

Nejvíc mě inspirují samotní zpěváci, občas se mi stane, že mám nějakou postavu už promyšlenou, a když přijde konkrétní interpret, figura se mi probarví jinak. Je to problém, když jsou velmi rozdílní alternanti, musíte na ně napasovat univerzální klíč. Nejvíc mě inspirují lidé. Můj profesor režie říkal, že dobré divadlo je takové, které funguje bez scény, kostýmů a světel.

Může opera vytvořit něco takového jako je chudé divadlo, jak mu rozuměl Grotowsi nebo po něm Brook?

Dělat divadlo, které boří hranici mezi hrou a životem, to je můj sen. Na divadle mě baví, když je na velkém jevišti člověk sám. Lidská nicota je tím podtržena. Mým režijním snem je dosáhnout stavu, kdy nebude moje práce na jevišti vidět. Nejvíc bych si přála, abych já jako režisér v inscenaci nebyla vidět.

Může se opera dotýkat lidí se stejnou intenzitou jako činohra?

Ten potenciál má. Neříkám, že všechny tituly. Ale oproti jiným žánrům má obrovskou výhodu, že postupuje i jinými kanály – podprahovými. Ty díky muzice fungují daleko přirozeněji.

Hlavním tématem opery Boris Godunov, kterou na březen chystáte do ND v Praze, je získávání moci, účel světící prostředky. Jaké otázky si kladete a jaké chcete položit svou inscenací?

Koncepci jsem si pojmenovala podle ruské knihy, Jaká je cena člověka? Takové je moje motto, kterým Godunova čtu. Ptám se, zda-li daň za ideologii, která může nabízet pocit bezpečí, není moc vysoká? Potkáváme člověka, který má ruce od krve. Ptám se, jak se žije člověku, který musí neustále existovat ve strachu? Jak se žije, když nesmíte udělat chybu, když nemůžete nikomu důvěřovat? Boris neumí číst, je negramotný, žádnou informaci si nemůže ověřit.

Jakou optikou se na příběh chcete dívat?

Nechali jsme se ve výtvarném konceptu inspirovat dobou, ve které Boris Godunov žil, ale neakcentujeme ji. Principy, které jsou v díle obsaženy, si můžeme představit v úplně každé době, v každém čase.

Jaký nejbližší projekt vás čeká?

V květnu, v červnu bych měla dělat neziskový projekt pro jednu brněnskou organizaci s dětmi z vyloučených sociálních lokalit. Měli bychom tam v romské čtvrti hrát Brundibára. Inscenace by měla poukázat na fakt, že když se v ghettu narodíte a žijete v něm, je skoro nemyslitelné se z něj dostat. Těším se na to.