"Lidé spravedliví, čestní a slušní vyhledávají úkryty..."
Uvidí-li posluchač stanice ČRo 3 - Vltava za výlohou knihkupectví svazek, jehož obálku tvoří okrově tónovaná černobílá fotografie osamělého polozborceného kamenného portálu mezi bezlistými stromy, a přečtou si jeho titul Exily a úkryty v české krajině, možná jim bude znít povědomě. Nebylo by divu - jeho jádrem jsou pořady ze stejnojmenného pětidílného cyklu, který byl na této stanici vysílán počátkem minulého roku a navazoval na tematicky obdobný cyklus z roku předchozího.
Jejich autor, Václav Vokolek, využil nabídky nakladatelství Garamond, své eseje o dotecích ducha v krajině rozhojnil na dvaadvacet a knihu - vydanou ve skvostné grafické úpravě Martina Adamce a doplněnou o četné snímky našich předních fotografů - dedikoval redaktorce obou cyklů Aleně Zemančíkové.
V Čechách neplatí, že se před světem ukrývají lidé s výčitkami svědomí, spravedlnosti unikající zločinci či opovrhovaní zrádci. V České kotlině je tomu naopak. Výše jmenovaní se velice často vyhřívají na výsluní všeobecné přízně a lidé spravedliví, čestní a slušní vyhledávají úkryty nebo prchají do nechtěných exilů, uvádí Vokolek v úvodu knihy, a není proto divu, že mnohé její kapitoly jsou vlastně medailónky těchto lidí, nazíraných prizmatem jejich "úkrytů". Někdy jde o osobnosti známé (Bedřich Smetana skrytý se svou duševní chorobou v Jabkenicích, básník Emil Juliš, beroucí na sebe v období normalizace mimikry šedivé úřednické myši z mosteckého paneláku, petrkovští Reynkovi), jindy o osobnosti zapomenuté či teprve nedávno objevené (malíř V. V. Modrý nebo spisovatel Rudolf Richard Hoffmeister, předjímající svými romány z 20. let 20. století žánr fantasy). Vždy jsou však autorovi blízcí (zvláště to platí v případě jeho otce, básníka Vladimíra Vokolka, či svérázného malíře a literáta Jana Moštěka). Některé eseje zaznamenávají, jak určité místo k sobě přitahuje vzpurníky a podivíny v rozličných dobách - třeba Liběchov, jenž koncem 18. století náležel přednímu zednáři Janu Pachtovi a kde ve čtyřicátých letech 19. století snoval svou Dobrovědu filozof František Klácel. Autor však nesleduje jen "ukrývání" v novodobých českých dějinách. Zamýšlí se i nad zánikem pyšného a bohatého cisterciáckého kláštera v Hradišti nad Jizerou v době husitských válek či nad působením jednoty bratrské v mladoboleslavském Karmelu v 16. století.
Nejbližší však, hádám, budou autorovi čtyři kapitoly rozeseté po celé ploše knihy a tvořící její skrytou páteř. Jako by byly vytrženy z některého jeho románu: jejich fiktivní hrdinové diskutují o tajemstvích krajiny a jsou svědky toho, jak jeden z nich - Klamm - vstupuje do obrazů C. D. Friedricha, malíře vrcholného německého romantismu, jenž často nacházel inspiraci v Českém středohoří, Krkonoších a Českosaském Švýcarsku. Vokolek nám - ale nejen v těchto kapitolách - nabízí návod ke kontemplaci v krajině, a proto se chce říci, že kniha by mohla sloužit i jako prázdninový původce do míst, jež jsou v ní zachycena. Nevím ale, zda by s tím autor souhlasil. "Jestli krajina něco nesnáší," píše hned v úvodním eseji, "pak to jsou barevné pohlednice z dovolené." Vytříbený smysl pro kulturní stopy, jež lidé v krajině zanechali, schopnost evokovat tajemství krajiny i autorův lehce nostalgický tón, to vše jsem oceňoval. Flagelanství, dnes žel módní, které cítím v jeho přístupu k českým dějinám, však míru mého potěšení z těchto esejů přece jen krátilo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
