Lidé nebyli jen disidenti a šedá většina, říká autor knihy Normalizační festival o folkové scéně

Podle historika, politologa a publicisty Přemysla Houdy je dnes debata o normalizaci nápadně binární. Lidé mají často dojem, že existovali jen ti, co bojovali a šedá většina, která mlčela. „Organizátoři folkových koncertů se ale do toho trivializujícího schématu nápadně nehodí,“ říká Houda. V ArtCafé jsme o knize mluvili spolu s ním a literární kritičkou Evou Klíčovou, která o ní napsala pro Salon Práva.

Čtěte také

Sexuální radovánky ve „Zmizelé Praze“, folk v době normalizace

„Spousta lidí, se kterými jsem dělal rozhovory, organizátoři koncertů, písničkáři a tak dále, vzpomínají na 70. a 80. léta tak, že nic nebylo možné. Skoro žádný koncert se nemohl konat. A pak se vždycky stal nějaký zázrak a koncert se konal,“ popisuje Přemysl Houda, způsob, jakým jeho respondenti většinou popisují svoje aktivity za normalizace a nazývá ho narativem zázraků. „Když to tak bylo u každého organizátora, tak jsem si říkal, že to je moc dlouhá sada zázraků. Říkal jsem si, že historik by neměl věřit na zázraky, a že by měl český folk z té kvazi disidentské polohy trochu usadit na zem, ale spíš žertovně, než abych se do těch lidí nějak strefoval. Folk mám rád.“

I hrdinové si upravují vzpomínky

V knize Houda uvádí například vzpomínky Vladimíra Merty, který byl v některých obdobích režimem zakazován kvůli protirežimním textům. „Merta mi třeba vyprávěl, jak hrál v 80. letech v divadle na Vinohradech ve stejné hře s Jiřinou Švorcovou, a současně v jiném divadle v Drdově hře. To je na zakázaného písničkáře nějaké divné, ne? A on ten příběh vypráví tak, že přidává různé komentáře, kterými to dovysvětluje. Třeba říká, že slyšel, že ředitel toho divadla pak kvůli němu nedostal odměny, je to ale typický příklad vzpomínky na věc, která se nestala.

Čtěte také

Sedmé nebe s Jiřím Černým: Vladimír Merta, písničkář od pánaboha

Přitom Vladimír Merta nelže, on má spíš pocit, že se to tak stalo. Já chtěl ukázat, že i hrdinové si mohou nevědomě upravovat vzpomínky.“

„Jako historik lehce přilnete k příběhům normalizační represe,“ myslí si literární kritička Eva Klíčová. „Přijmete snadno stanovisko lidí, kteří byli obětmi režimu, ale neuvědomujete si, že 70. a 80. léta nejsou léta 50. Těch obětí režimu postupně ubývalo. Tohle černobílé vidění normalizace deformuje reflexi dějin a veřejnou debatu.“ Houdova kniha podle ní nabízí spoustu zábavných metafor a není „začarovaná do vážného akademizujícího stylu, ve kterém má autor pocit, že musí říct naprosto všechno, co k tomu má.“

Milan Kuchynka, hrdina Valmezu

Hrdinou Houdovy knihy je Milan Kuchynka, který dnes už nežije. Na národním výboru ve Valašské Meziříčí býval šéfem Klubu mladých a byl také členem komunistické strany. „Ve Valmezu se organizovaly koncerty, festivaly a všichni na něj vzpomínají s nadšením,“ říká Houda.

Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce|foto:Nakladatelství Karolinum

„Kuchynka se dokázal velmi přirozeně proměňovat, prostupovat hranice, které se dnes chápou jako nepřekročitelné. Vycházet s těmi, kteří se dnes chápou jako disent, i s tehdejším establishmentem. S oběma skupinami svorně popíjel v barech a díky tomu dokázal vytvářet prostor pro jistý typ kultury, který by bez něj tak dobrý nebyl. Milan Kuchynka je nadčasová postava, takoví lidé vždycky budu existovat. Tito lidé vytvářeli pódium, na které potom mohl vystoupat třeba Vladimír Merta a zpívat svoje protirežimní písně – a to i díky těm, kteří měli stranickou legitimaci,“ problematizuje autor knihy černobílý výklad normalizace.

„V nakladatelstvích bylo takových Kuchynků celá řada,“ dodává Eva Klíčová. „V letech 1987–1989 vycházela díla i téměř protirežimní, a to i v oficiálních nakladatelstvích. Například Stanislav Vácha napsal Vládce kanceláří, satirickou knihu parodující dobový jazyk a manýry. Takových autorů byla celá řada a byli velmi populární.“