Libri prohibiti

00551195.jpeg
00551195.jpeg

Za dlouhé roky, co sbírá samizdaty a exilové publikace, se Jiří Gruntorád v těchto knihách dokonale vyzná. Navíc je na první pohled zřejmé, že je má rád. Návštěva jeho knihovny Libri prohibiti na pražském Senovážném náměstí vám může přinést nečekaná setkání.

Když zatoužím vidět knihu Reynkovy poezie, kterou jsem kdysi měla v ruce na jednu jedinou noc, hledá ji se mnou v regálech tak dlouho, až konkrétní samizdat u samého stropu objevíme (mimochodem, vydal ho Sergej Machonin).

Pro dnešního čtenáře, zvyklého na dostupnost veškerých textů, je knihovna Libri prohibiti těžko pochopitelný fenomén. Představa, že by člověk zakládal kopíráky a průklepové papíry do psacího stroje a opisoval desítky a stovky stránek, je mladým lidem vzdálená asi jako předení na kolovratu. „Člověk, který dostal samizdat do ruky, se nespokojil s tím, že ho prostě jen přečetl. Často sedl a udělal dalších dvanáct kopií pro své přátele, aby je potěšil. Tahle tichá pošta je něco fascinujícího,“ poukazuje literární historik Jiří Brabec na důležitý rys samizdatu. Jenže za opisování a šíření těchto knih se za totality chodilo do vězení – Jiří Gruntorád o tom může vyprávět z vlastní zkušenosti.

Do knihovny Libri prohibiti se podařilo soustředit na dvacet tisíc samizdatových a exilových publikací. Základ unikátní sbírky vznikl už před Listopadem 89 a Gruntorád ji později rozšiřoval o strojopisy, které by možná skončily ve sběru. Exilové knihy pak doputovaly do jeho knihovny ze zahraničí, často díky velkorysým soukromým darům.

Každá knížka má nějaký svůj osud, a ty osudy jsou často hodně zajímavé,“ říká Jiří Gruntorád. Příběhy samizdatů doplní jeho vyprávění v dokumentu Libri prohibiti, který vysílal České rozhlas Vltava ve středu 8. října ve 21.45 hod.