Léto v české retrokrajině

Kolik lidí si proto každoročně ťuká na hlavu, že něco takového je zejména u médií veřejné služby skandální; kolik lidí se rozčiluje, že se tím uměle vytváří retro nálada či se dokonce pomáhá některým politickým stranám v předvolební kampani, protože: Řekněte sami, nebylo nám tenkrát tak nějak dobře...?

Kritika se touto cestou spílání a mravně pohoršeného povytaženého obočí vydala už dávno, i když, jak je vidět z neustálého opakování, mělo to na běh věcí pramalý vliv. Je tedy na místě otázka proč se na obrazovky donekonečna vracejí „hity“ socialistické televize, když i mediální manažeři v upřímných chvílích mimo záznam přiznávají, že to žádná umělecká či jiná krása není a že jim osobně se ty seriály vlastně vůbec nelíbí?

Žádná věda, je to prosté a jednoduché. Světu médií, vládne sledovanost, a to i těm, která si říkají veřejnoprávní, napsal už před 35 lety francouzský sociolog Pierre Bourdieu. Sledovanost, tedy touha po získání masy těch, pro něž se vysílá, nakonec diktuje všemu a všechno, tedy včetně vkusu či uměleckých a jiných hodnot. Nejhorší tedy není touha po množství, nýbrž to, že množství nakonec – ať už chceme nebo ne –  nivelizuje estetické i etické cítění. Jak kdysi říkával první ředitel televize Nova Vladimír Železný: „Vysíláme hlavně to, co si naši diváci žádají, my si publikum nevybíráme.“

Chalupáři – taková pohádečka |foto: Česká televize

I Vladimír Železný dobře věděl, že to tak úplně není pravda. Vysílá se totiž nejenom to, co „naši diváci“ chtějí, ale hlavně to, co se z hlediska zásahu vysílání a nákladů na něj ekonomicky vyplatí. A z tohoto hlediska jsou seriály z doby vlády KSČ, včetně takových obskurit jako je Plechová kavalerie či Dynastie Nováků, zlatý důl. Nestojí téměř nic, a mají stále slušnou sledovanost.

Než se tedy my všichni rozčilení a nespokojení začneme oprávněně zamýšlet nad tím, zda a kde má měřítko sledovanosti své limity, můžeme dumat, proč se pořád tolik lidí dívá na to, co už v dobách minulých bylo dávno okoukané a prázdné. Konečně není to jen případ socialistických seriálů, ale třeba i starých francouzských komedií ze 70. let, které na českých televizích běží častěji než ve Francii, kde poklidně spí v archivech.

Česká retrokrajina se zjevně živí z jiného zdroje, než je ten televizní, který ji ovšem pravidelně přikrmuje a využívá pro divácké zisky. Je proto třeba prozkoumat kořeny české retrokultury, důvod oné fascinace socialistickou minulostí, a smazat důvody, které nás do ní neustále ženou zpět. Pak se jistě změní i televizní program, protože se nebudeme dívat sladkobolně vzad, ale raději natěšeně a zvědavě do budoucna.

Čtěte také:Všechny blogy Petra Fischera