Letní filmová škola v zajetých kolejích

4. srpen 2003

Pocity při opouštění Uherského Hradiště po týdenním filmovém soustředění jsou každý rok dost podobné. Diváci, překvapivě velmi vyčerpaní z toho, že v podstatě nedělali nic, než posedávali v kinech a diskutovali o filmech, odjíždějí s pocitem, že o filmu vědí opět vše. Organizátoři úlevně odfukují, že nedošlo k zásadnějšímu nabourání průběhu, a současně archivují chyby, kterých bude dobré se vyvarovat příště - alespoň při zpětném pohledu je postupné odstraňování zádrhelů ve prospěch plynulého běhu poměrně citelné. Uherské Hradiště možná opět přichází na to, že nával několika tisíc utrácení chtivých návštěvníků by šlo napřesrok zužitkovat mnohem efektivněji.

Stejně jako minulá léta, i tento rok patrně bude v bilancování akreditovaných převládat poznatek, že kvalita filmů jde napříč jejich tématickému vymezení. Náročné/nenáročné, milé/drsné, vtipné/trapné, přínosné/zbytečné, dobré/špatné snímky byly k nalezení opět všude, ať šlo o sekci film a básník, film a smrt, film mexický nebo česko-slovenský (pozorný divák jistě objevil, že napříč odškolenými léty se postupně vyklubává i speciální kategorie opakujících se "filmů hradišťských"). Vymezená témata je lepší brát jen orientačně, snímky je třeba vybírat podle jiných kritérií.

I když ani s předběžným výběrem podle katalogových upoutávek to není jednoduché. Nejlepší metodou zdá se pokud možno maximálně vyčerpat možnosti jednoho žánru a v rámci něj pak porovnávat. Příkladné nechť jsou nové české filmy, které si zasloužily hlavní pozornost autora článku. Poměry očekávaného a viděného jsou nezřídkakdy docela vysoké. Na jedné straně může stát Brabcův Krysař, film kontroverzně vnímaný už dík své muzikálové předloze a pak i provokativně levným rozpočtem a rekordně krátkou dobou natáčení, který dopadl jako konceptuálně dokonalý experiment, kterému diskutované handicapy rozhodně nepřekážejí v tom, aby přežil. Na opačné straně je možné hledat hvězdně obsazený snímek surfující na módní vlně lehce laděného komorního psychologického dramatu z vesnice, který se nakonec ukáže jako docela prázdný, rozteklý a nijaký - ano, řeč je o Krutých radostech Juraje Nvoty. Přitom jako důkaz toho, že i v této oblasti lze zajít do hloubky a nenásilnou formou lze upozornit na aktuální dobový problém, poslouží film ze stejného roku a z podobného prostředí - Nevěrné hry Michaely Pavlátové (současně s novinkou Theodory Remundové Ničeho nelituji podle osobní zkušenosti nejcitovanější film v kategorii nejvýraznějších zážitků z domácí produkce). Rozpakům nad některými projekcemi často pomáhají přítomní tvůrci ("bez nich zde ani nemá smysl filmy promítat", jedno z dogmat ředitele festivalu Jiřího Králíka), kteří výslednému dojmu buď pomohou (jako v případě dokumentu Z města cesta Tomáše Vorla, u kterého se tím spíše nechce věřit, že je podepsán i pod komedií Cesta z města), nebo jej definitivně zazdí - opravdu bylo nutné před Krausovým Městečkem říkat, že souhlasná nevole českých kritiků (producent Štern nechť si zapíše další čárku) je dalším důkazem české malosti a nesvětovosti? Pak jsou tu takové, které neurazí, do jisté míry potěší, ale dojmy z nich se těší krátké trvanlivosti - zmítající se Dorota Nvotová alias Děvčátko, z těch komerčně propagovanějších třeba Pupendo, z "náročnějších" Vojnárova homelessácká rapsodie Lesní chodci.

Letní filmová škola

Nemalou roli na Letní filmové škole hrávají doprovodné akce. Ať už mezi nimi člověk hledá přímé souvislosti s filmem nebo ne, na výsledném dojmu zanechávají výrazné stopy. Filosofie jejich výběru je totiž s výběrem projektovaných filmů velmi podobná. Upřednostňují se typy událostí, které jsou něčím unikátní, jinde těžko dosažitelné, nebo alespoň přímo provázané s programem. Určitě sem patří večer věnovaný Josefu Kainarovi s dominujícím triem Vladimíra Mišíka (kde jinde by se dnes dal prožít koncert ve stylu "Nechte zpívat Mišíka"?), tlumočníkem mnoha francouzsky mluvených filmů, zde písničkářským solitérem Jiřím Dědečkem, nebo pološíleným (ve smyslu geniálním) Vladimírem Mertou. Doslovné přízvisko ojedinělosti patří také pološíleným (ve smyslu neskutečně divokým) Mexičanům Los de Abajo. Zaplněné barokní klášterní nádvoří svou horkokrevnou latino-funky-punk-hip-hopovou ofenzivou jednoduše převálcovali (aneb odpověď na těžko představitelnou kombinaci Leningrad Cowboys, Fanfare Ciocarlia a Pogues). Jedinečný měl být i koncert Mariána Vargy, "právem nazývané slovenské legendy, která stále žije", jak se moderátor akce nerozpakoval několikrát během koncertu připomenout. Těm, kdo sem však přišli hledat soudobé pokračování "starého" Collegia Musica, zavdal mix tisíce krátkých skladbiček s tisícem zvukových rejstříků a roztříštěných nálad na poněkud rozpačité dojmy. Básnický večer s divadlem Sklep, respektive jeho dvěma troskami Vávrou a Kočičkovou, mohl dopadnout všelijak. Nepochopitelné šumy v organizaci způsobily to, že ještě půlhodinu před začátkem představení nebylo jasné, kdo přijde a co předvede. Když se však dvě hodiny plné improvizací, napětí a nedomluvených point povedou, může to znamenat víc než secvičená hra Sklepu v plném ensemblu.

Vystoupení skupiny  Los de Abajo

LFŠ skončila. Úleva se střídá se sentimentem, únava z týdenního hýření s nadějí, že za rok bude program festivalu minimálně stejně tak plný a kvalitní. Návrat přibližných čtyř tisíc akreditovaných se dá očekávat, a nejen kvůli tomu, že příští ročník bude jubilejní. Rozjímání nad životem, smrtí, básní a obrazem vystřídá téma v lecčems inspirativní - film a pohádka.

autor: Hynek Just
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.