Leoš aneb Tvá nejvěrnější – recenze

02481743.jpeg
02481743.jpeg

Pražskou premiéru hry Milana Uhdeho a skladatele Miloše Štědroně Leoš aneb Tvá Nejvěrnější uvede v sobotu a v neděli 10. a 11. prosince divadlo Archa. Režie dramatické novinky z pera známé autorské dvojice – připomeňme alespoň jejich nejslavnější hru Baladu pro banditu – se ujal umělecký šéf divadla Husa na provázku Vladimír Morávek.

Ve hře Leoš aneb Tvá nejvěrnější se autorský tandem Uhde – Štědroň vrátil k metodě ironické konfrontace mýtu a reality, kterou využil například již v muzikálu na olbrachtovské motivy Balada pro banditu z roku 1975 nebo v o rok starší adaptaci Pohádky máje Viléma Mrštíka.

Příběh o Janáčkovi je vyprávěn jako koláž epizod z jeho milostného života, které rámuje horečnatý sen umírajícího protagonisty a záměrně narušují výstupy z janáčkovského kolokvia. Promluvy mudrujících muzikologů na téma skladatel a láska se dostávají do kontrastu s přízemností naturalisticky inscenovaných výstupů Mistra s jeho osudovými ženami. Na scéně se jich objeví postupně šest: od dětské lásky Maryšky až po Kamilu Stösslovou, kterou Janáček poznal jako třiašedesátiletý.

Originální strukturu hry dotvářejí hudební motivy z Janáčkových oper a skladeb. Miloš Štědroň je vybral a upravil tak, aby vstupovaly do děje jako jeho ironické glosy či ilustrace. Jejich vyznění podporuje živý klavírní doprovod a takřka permanentní zpěv, který osciluje od citace operní árie až po nenápadný popěvek. Princip humorné nadsázky je ve hře i inscenaci všudypřítomný: hádající se muzikologové se honosí jmény jako profesor Dur, docent Moll či doktor Křížek, mezi diváky se občas projde zpívající Liška Bystrouška a nad hracím prostorem visí hlavou dolů okřídlený mytologický kůň Pegas.

Režijní nespoutanosti Vladimíra Morávka vychází vstříc scéna Ladislava Vlny. Otevřený hrací prostor obklopují diváci ze dvou protilehlých stran a vedle soch nahých žen mu dominuje řada dřevěných stolů, jež pokrývá suché listí a mnoho dalších drobných rekvizit včetně skladatelovy bysty, nádobí či samovaru. Ne všechny výtvarné prvky ovšem dostanou své interpretace a významy, ostatně Morávkova velkorysá režie přináší nápadů hned na několik inscenací, což není vždy ku prospěchu věci.

Na hranici snesitelnosti balancuje zvláště předimenzovaný zvuk a křik do mikroportů, jenž kupříkladu v kombinaci se sotva slyšitelnou mluvou Jiřího Knihy v úloze Režiséra alias průvodce dějem působí dost rušivě. Mezi nejsilnější momenty inscenace patří naopak výstupy se Smrtí, kterou představuje černě oděná houslistka, před níž se Janáček do poslední chvíle rouhá, nebo okamžiky setkání Mistra s jeho milenkami, v nichž se ukazuje jeho citlivost, ale i hrubost a neomalenost.

Janáčka jako chlapce a mladíka představuje dvacetiletý Martin Donutil, zralého muže Martin Havelka a Janáčka na výsostech neboli obživlou bystu Jožka Králík. Zatímco úkolem Donutila-juniora je provést hrdinu obdobím rozpačitého hledání a poznávání poté, co jej přísný otec ve dvanácti letech poslal do brněnského kláštera, Martin Havelka dostal příležitost rozehrát postavu skladatele v široké paletě odstínů od sebevědomého milovníka přes ďábelského vyděrače až po vrtošivého staříka, jenž se nezdráhá škemrat o dívčí přízeň.

Když po téměř tříhodinové jevištní bitvě Janáčkův boj se ženami skončí, hrací prostor doslova volá po úklidové četě. Směsice střepů, rozlitých tekutin a zmuchlaného listí tu zůstává jako němý svědek dramatu, které překvapuje svou otevřeností i vypjatou emocionalitou. Zřejmě jedna z nejlepších her Milana Uhdeho se v brněnské Huse na provázku dočkala zpracování, které neurazí ani divadelní gurmány.