Lenka Sýkorová: Málo se ví, že Zdeněk Sýkora začínal jako fotograf
Když se vysloví jméno jedné z nejvýraznějších osobností naší výtvarné scény Zdeňka Sýkory, většině z nás se asi nejprve vybaví jeho proslulé struktury a linie. Nebo fakt, že to byl právě Zdeněk Sýkora, který jako jeden z prvních umělců na světě zapojil do přípravy svého díla počítač. Přesto, že si k zjednodušujícímu zahrnutí svého díla do kategorie „computer art“ zachovával jistý odstup.
Sýkorovo fotografické preludium
Galerie Zdeněk Sklenář nedávno v Praze zahájila výstavu Moje Příroda, kterou kurátorsky připravila umělcova žena Lenka Sýkorová. Představuje na ní mj. nepříliš známou fotografickou tvorbu Zdeňka Sýkory z první poloviny čtyřicátých let, která spadá do období jeho uměleckých začátků. V galerii jsou k vidění například fotografie k básním Vladimíra Holana nebo Františka Halase či k poezii kamaráda Zdeňka Sýkory Kamila Linharta. Lenka Sýkorová vysvětluje, že tak skvělý výběr básní a jim odpovídajících fotografií vznikl pod vlivem o generaci staršího Jaroslava Janíka, vedoucího neformální surrealistické skupiny, který v té době ovlivňoval lounskou kulturní scénu.
Zdeněk Sýkora se v Lounech narodil před devětadevadesáti lety a prožil tam celý svůj život. Jeho rodiče tam bydleli ve čtvrti zvané Amerika, a jak Lenka Sýkorová připomíná, právě pohledy z okna rodného bytu hrají v Sýkorově rané tvorbě důležitou úlohu: „Zdeněk Sýkora říkal, že by nemohl emigrovat ani do Prahy. Byl spjat se svým rodným městem a ten pohled na Středohoří, řeku Ohři, vlaky, které jim jezdily pod okny, to bylo něco, co ho s tím městem velmi úzce spojovalo, a proto je nikdy nechtěl opustit. A pohled z okna rodného bytu se objevuje jak na jeho fotografiích, tak na jeho obrazech.“
Mezi první obrazy, které Sýkora nazýval strukturami, patří Modro-červená struktura a Bílé čárky z roku 1963. Kromě toho, že jsou oba obrazy na výstavě představeny, může si je návštěvník prohlédnout také na fotografii. Je to snímek, který byl pořízen, když Zdeňka Sýkoru v ateliéru navštívili Jiří Kolář a již zmíněný Kamil Linhart. Lenka Sýkorová připomíná, jak na nové umělcovy začátky jeho přátelé reagovali. „Jiří Kolář a Kamil Linhart byli velmi překvapeni. Historik umění Josef Hlaváček vzpomíná, že byli zděšeni, co to tam ten Sýkora vyvádí, protože ty věci viděli poprvé. I sám Sýkora k tomu později poznamenal, že byl sám zděšen, kam až se to dostal. Nicméně brzy se vrátil a byl tím tak posedlý, že se vším, co měl rozdělané, prostě skončil a struktury se staly jeho tématem.“
Kontakt s universem
Struktury a později linie vytvářel Zdeněk Sýkora v ateliéru. Potřeba vracet se do krajiny a znovu ji ve svém díle ztvárňovat ale zůstala. Lenka Sýkorová vysvětluje, že na počátku osmdesátých let jim umělec dokonce věnoval víc pozornosti než liniím. Jejich formu posunoval k co největší jednoduchosti, zmizely všechny rušivé detaily, a i barvy Zdeněk Sýkora na těchto obrazech značně redukoval. Ostatně, jak jeho žena vzpomíná, také doma měli vedle struktur a linií zcela samozřejmě pověšené krajiny z padesátých let i ty současné.
Většina uměnovědců chtěla Sýkoru představovat jako progresivního umělce, a tudíž vystavovat jenom linie nebo struktury a ty krajiny se jim zdály být jako nějaké jeho domácí malování. On je ale považoval za sobě rovné.
Například Ranskou horu, kterou Zdeněk Sýkora dokončil v roce 1989, maloval téměř deset let. A jak jedna z fotografií na výstavě dokazuje, v jeho ateliéru byla vystavena zcela samozřejmě vedle obrazu Renata a prvních nulových linií. Umělce vzrušovala především linie horizontu „jako hranice styku hmoty země s hmotou prostoru“. V jednom z četných rozhovorů o této hranici mluvil jako o „kontaktu s universem“. Práci na krajinách tohoto typu pak charakterizoval jako „proces podobný přechodu od makrostruktur k liniím“.
Nad Letnou se tyčí skoro padesát let: Šest tisíc elementů Zdeňka Sýkory
Největším dílem Zdeňka Sýkory z období struktur 60. let je černobílá mozaika, která zdobí čtyři odvětrávací komíny Letenského tunelu.
V souvislosti s výstavou Moje Příroda stojí za to připomenout přímo slova Zdeňka Sýkory: „Z pocitu krajiny vedla moje cesta k umění. Nemám důvod ji opouštět. Když jsem došel k programovaným strukturám, uvědomil jsem si, že jsou transponovaným vyjádřením toho, oč jsem usiloval v raných impresionistických obrazech.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
