Lenka Sýkorová: Málo se ví, že Zdeněk Sýkora začínal jako fotograf

Lenka Sýkorová
Lenka Sýkorová

Když se vysloví jméno jedné z nejvýraznějších osobností naší výtvarné scény Zdeňka Sýkory, většině z nás se asi nejprve vybaví jeho proslulé struktury a linie. Nebo fakt, že to byl právě Zdeněk Sýkora, který jako jeden z prvních umělců na světě zapojil do přípravy svého díla počítač. Přesto, že si k zjednodušujícímu zahrnutí svého díla do kategorie „computer art“ zachovával jistý odstup.

Pohled do expozice výstavy „Zdeněk Sýkora – Moje příroda“, Galerie Zdeněk Sklenář, Mikulandská 7, Praha 1, 5. 2. – 6. 4. 2018

Sýkorovo fotografické preludium

Galerie Zdeněk Sklenář nedávno v Praze zahájila výstavu Moje Příroda, kterou kurátorsky připravila umělcova žena Lenka Sýkorová. Představuje na ní mj. nepříliš známou fotografickou tvorbu Zdeňka Sýkory z první poloviny čtyřicátých let, která spadá do období jeho uměleckých začátků. V galerii jsou k vidění například fotografie k básním Vladimíra Holana nebo Františka Halase či k poezii kamaráda Zdeňka Sýkory Kamila Linharta. Lenka Sýkorová vysvětluje, že tak skvělý výběr básní a jim odpovídajících fotografií vznikl pod vlivem o generaci staršího Jaroslava Janíka, vedoucího neformální surrealistické skupiny, který v té době ovlivňoval lounskou kulturní scénu.

Zdeněk Sýkora se v Lounech narodil před devětadevadesáti lety a prožil tam celý svůj život. Jeho rodiče tam bydleli ve čtvrti zvané Amerika, a jak Lenka Sýkorová připomíná, právě pohledy z okna rodného bytu hrají v Sýkorově rané tvorbě důležitou úlohu: „Zdeněk Sýkora říkal, že by nemohl emigrovat ani do Prahy. Byl spjat se svým rodným městem a ten pohled na Středohoří, řeku Ohři, vlaky, které jim jezdily pod okny, to bylo něco, co ho s tím městem velmi úzce spojovalo, a proto je nikdy nechtěl opustit. A pohled z okna rodného bytu se objevuje jak na jeho fotografiích, tak na jeho obrazech.“

Pohled do expozice výstavy „Zdeněk Sýkora – Moje příroda“, Galerie Zdeněk Sklenář, Mikulandská 7, Praha 1, 5. 2. – 6. 4. 2018

Mezi první obrazy, které Sýkora nazýval strukturami, patří Modro-červená struktura a Bílé čárky z roku 1963. Kromě toho, že jsou oba obrazy na výstavě představeny, může si je návštěvník prohlédnout také na fotografii. Je to snímek, který byl pořízen, když Zdeňka Sýkoru v ateliéru navštívili Jiří Kolář a již zmíněný Kamil Linhart. Lenka Sýkorová připomíná, jak na nové umělcovy začátky jeho přátelé reagovali. „Jiří Kolář a Kamil Linhart byli velmi překvapeni. Historik umění Josef Hlaváček vzpomíná, že byli zděšeni, co to tam ten Sýkora vyvádí, protože ty věci viděli poprvé. I sám Sýkora k tomu později poznamenal, že byl sám zděšen, kam až se to dostal. Nicméně brzy se vrátil a byl tím tak posedlý, že se vším, co měl rozdělané, prostě skončil a struktury se staly jeho tématem.“

Zdeněk Sýkora v  ateliéru, Louny, 1975

Kontakt s universem

Struktury a později linie vytvářel Zdeněk Sýkora v ateliéru. Potřeba vracet se do krajiny a znovu ji ve svém díle ztvárňovat ale zůstala. Lenka Sýkorová vysvětluje, že na počátku osmdesátých let jim umělec dokonce věnoval víc pozornosti než liniím.  Jejich formu posunoval k co největší jednoduchosti, zmizely všechny rušivé detaily, a i barvy Zdeněk Sýkora na těchto obrazech značně redukoval. Ostatně, jak jeho žena vzpomíná, také doma měli vedle struktur a linií zcela samozřejmě pověšené krajiny z padesátých let i ty současné.

Zdeněk Sýkora, Linie č. 195, 2001, akryl, plátno, 200x 200 cm

Většina uměnovědců chtěla Sýkoru představovat jako progresivního umělce, a tudíž vystavovat jenom linie nebo struktury a ty krajiny se jim zdály být jako nějaké jeho domácí malování. On je ale považoval za sobě rovné.

Například Ranskou horu, kterou Zdeněk Sýkora dokončil v roce 1989, maloval téměř deset let. A jak jedna z fotografií na výstavě dokazuje, v jeho ateliéru byla vystavena zcela samozřejmě vedle obrazu Renata a prvních nulových linií. Umělce vzrušovala především linie horizontu „jako hranice styku hmoty země s hmotou prostoru“. V jednom z četných rozhovorů o této hranici mluvil jako o „kontaktu s universem“. Práci na krajinách tohoto typu pak charakterizoval jako „proces podobný přechodu od makrostruktur k liniím“. 

Nad Letnou se tyčí skoro padesát let: Šest tisíc elementů Zdeňka Sýkory

Letenské komíny

Největším dílem Zdeňka Sýkory z období struktur 60. let je černobílá mozaika, která zdobí čtyři odvětrávací komíny Letenského tunelu.

V souvislosti s výstavou Moje Příroda stojí za to připomenout přímo slova Zdeňka Sýkory: „Z pocitu krajiny vedla moje cesta k umění. Nemám důvod ji opouštět. Když jsem došel k programovaným strukturám, uvědomil jsem si, že jsou transponovaným vyjádřením toho, oč jsem usiloval v raných impresionistických obrazech.“