Lekce pozitivního populismu

14. únor 2018
Z filmu Nejtemnější hodina

Těžko říct, zda je to reakce na brexit, či na nějaký obecný úpadek národního uvědomění − na každý pád hned dva velké filmy se v loňském roce poměrně přímočaře pokoušely pozvednout sebevědomí Britů návratem do hrdinné minulosti.

Zatímco Dunkerk Christophera Nolana (Memento, Temný rytíř, Počátek) sleduje hrdinství vojáků a obyčejných lidí při záchraně britské armády z obklíčení u Dunkerku, Nejtemnější hodina Joea Wrighta (Pýcha a předsudek, Pokání, Pan atd.), která se dostala do českých kin až nyní, pozoruje tuto důležitou událost druhé světové války takříkajíc seshora. Tedy z pohledu premiéra Winstona Churchilla, který ve válečném kabinetu ve Whitehallu bojuje bitvu o duši národa.

To, že si herec Gary Oldman za svého skvělého Churchilla odnese nejen Zlatý glóbus, ale pravděpodobně i Oscara, je důležité pro dějiny filmu i pro dějiny obecné. A pro ty současné české je podstatnější, jakého Churchilla nám slavný britský herec předvádí. Jak a s čím v klíčovém politickém konfliktu válečné Británie Churchill hraje.

Neprozradíme jistě tolik těm, kteří film neviděli, tím, že tehdejší britský premiér si v rozhodující chvíli − jednat s Hitlerem, nebo bojovat? − nejde pro radu ke kolegům v kabinetu, nýbrž k lidem, k národu. U něj získá ten správný „sentiment", tedy citové posouzení situace. Scéna z londýnského metra, kde se Churchill baví s lidem ("people" ve smyslu "the British people“), má pohádkový nádech, je mytická a zároveň kýčovitá. Je to scéna "populární" i „populistická“, a přece se jí nelze smát. Jde totiž o "populismus pozitivní“, nabíjející, v němž politik nepřekrucuje, nesvádí a nehraje si se sentimentem lidu, který cítí ve vzduchu, nýbrž ho bere jako vážný fakt, který je součástí jeho budoucího rozhodnutí.

Naladění lidu rezonuje v Churchillovi, aby v parlamentu prosadil svou, aby kumuloval moc odtud vycházející, ale nikoli kvůli sobě samému, nikoli pro moc samu, osobně zbytnělou, nýbrž ve veřejném zájmu, v tomto případě pro obranu a hrdost země.

Tento „sentiment lidové hrdosti“ − z boje se neutíká − pak naplňuje celou Churchillovu řeč v parlamentu, která přesvědčí poslance o definitivní cestě do války s nacistickým Německem. „Churchill mobilizoval anglický jazyk a vyslal ho do boje," říká lord Halifax v rozhodujícím okamžiku, popisuje tím performativní sílu Churchillovy řeči (říká něco, co už se prakticky stává skutečností). A přitom − a to je asi nejkrásnější, nenápadný moment filmu − premiér Churchill v té chvíli říká prakticky totéž co pár dnů předtím, kdy mu za stejnou řeč nezatleskal ani jeden poslanec.

Z filmu Nejtemnější hodina

Performativitu, tedy praktickou a přetvářející přesvědčivost jeho řeči nedodala rétorická zručnost, nýbrž sentiment lidu. Slova už nejsou jen slova, ale stávají se činy!

Winston Churchill je letitým vzorem českého prezidenta Miloše Zemana, který ho snad i proto padesát let po jeho smrti vyznamenal nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem bílého lva (stalo se v roce 2014).

Také Zeman umí vycítit sentiment lidu a plnit jím svá rétorická vystoupení. Proč se tedy Churchill ve filmu jeví jako „populista pozitivní“, zatímco Miloš Zeman se zdá být velké části českých voličů „populistou negativním“?

Odpověď, jak už bylo naznačeno, je dobře vidět právě ve Wrightově Nejtemnější hodině. Churchill využil energii lidu v jedné konkrétní vteřině, udělal to pro věc samu, nikoli proto, aby se zalíbil lidu, aby ho sváděl, aby se stal svůdným demagogem, vychytralým vůdcem lidu. Ostatně po válce svůj politický boj ihned prohrál, protože potřebám lidu mimo čas krize neporozuměl, a tak je oslyšel.

Prezidentu Zemanovi se naopak vytýká, že oním okouzlujícím demagogem být chce, a že právě proto svádí lidi k sobě, aniž by mu příliš záleželo na tom, k čemu toto svádění vede.

Churchillovi šlo o tradici, o bytí a nebytí Británie; Miloši Zemanovi jde začasté o vlastní velikost, o bytí a nebytí vlastní politické moci, slovem o popularitu (jedině v tom se spojují prezidenti Zeman a Trump), která do Churchillovy populistické politické existence patří až v poslední řadě…

Psáno pro Hospodářské noviny