Lékařem na Haiti

11. leden 2012
02499528.jpeg

Jsou to právě dva roky, co Haiti postihlo katastrofické zemětřesení, které si vyžádalo přes 200 000 životů. Další desítky tisíc lidí byly zraněny a z většiny měst se staly hromady sutin.

Devět měsíců po zemětřesní na Haiti vyrazil Tomáš Šebek, který v polní nemocnici v Leogane strávil tři měsíce jako chirurg a ortoped. Ve chvíli, kdy se z humanitární krizové pomoci na Haiti stala spíše rozvojové pomoc, zájem médií o situaci na Haiti slábl až opadl docela. V tu chvíli Tomáše Šebek začal z Haiti psát zprávy, které posílal skupině přátel a novinářům. Já byla jednou z nich.

Téměř každý den mi do mailu chodily části Tomášova deníku, ve kterém popisoval situaci na Haiti a lidské tragédie očima lékaře polní nemocnice, který je s Haiťany každý den ve styku. Bylo to něco jiného než zprávy tiskových agentur. Byl to subjektivní popis prostředí, lidí, o každodenní nemocniční rutině a pacientech, kteří nemocničnímu personálu prošli pod rukama. Vyprávění to bylo místy humorné, plné entuziasmu nebo cynické, jindy plné frustrace a beznaděje nad bezvýchodnou situací. Tomáš Šebek pracoval na Haiti od října do prosince 2010. Během jeho působení mu pobyt ovlivnilo několik věcí, na Haiti vypukla epidemie cholery, zároveň se konaly za mohutných nepokojů prezidentské volby a Haiti zasáhl hurikán Thomas. Zhruba v polovině pobytu se Tomášovy zprávy začaly měnit, psal na hranici deprese a jevil známky syndromu vyhoření a já pochopila, že za všemi těmi příběhy, které popisuje, se skrývá mnohem větší příběh, jeho vlastní:

„Varovali mě hned na začátku mise, jak může bejt konec složitej a kolik věcí se v člověku může změnit. A jak moc ho to může ovlivnit. Teď tomu přesně rozumim. A to jsem si vždycky myslel, že jsem netečnej. Vůbec to neni jednoduchý někam zajet a pomáhat, jak zjišťuju. Je to těžký a vůbec ne proto, co se děje kolem vás. Ale předevšim proto, co se děje ve vás.“

V dokumentu zazní téma prezidentských voleb, kdy se během nepokojů střílelo, stavěly se barikády a polovina zaměstnanců se nemohla dostat do nemocnice. Dalším z větších témat je epidemie cholery. Nejotřesnější zážitky Tomáše Šebka z Haiti jsou právě z cholera center, která měl možnost před svým odjezdem vidět a o kterých ve svém deníku napsal mimo jiné toto:

Přes stan B procházíme do Céčka. Tady se otevírá pohled a něco, co si nepředstavíte, dokud to neuvidíte. Celou dobu tady vo choleře akorát slyšim, ale to je něco jinýho. Na speciálně upravených lůžkách s dírou uprostřed a lavórem pod ní pro stolici leží pacienti. Už nevypadají jako lidi. Především si všimnete očí. Mají je ponořený hluboko do lebky pod nadočnicový voblouky. Totálně zapadlý. Nedívají se na vás, i když je mají pootevřený a celej obličej vypadá jako lebka potažená tenkou kůží. Stojim tam s foťákem v ruce a ani nemůžu fotit, jak je to strašný. Koukám na to jak v tranzu...

V dokumentu najdeme dvě roviny vyprávění. První, prokládaná úryvky novinových zpráv, přináší svědectví o situaci na Haiti, kde lidé žijí stále ještě na hranici chudoby ve slumových městečkách, mají omezený přístup k pitné vodě a zemi trápí epidemie cholery. V druhé rovině je příběh Tomáše Šebka, který Haiti vidí očima lékaře. Z evropsky rostlého doktora, který je zvyklý na perfektně vybavenou nemocnici, se stává lékař, který se v primitivních podmínkách musí spolehnout jen na svoje vlastní ruce a logický úsudek. Dokument by měl být také připomenutím toho, že situace na Haiti se stále nelepší, přestože z hlediska médií ji zastínily další události.

Podle článku Terezy Janečkové pro Týdeník rozhlas

autor:Tereza Janečková