Legenda 1:1

18. květen 2005

Nejdříve zahnete ze živého Václavského náměstí do pološera tunelu. Musíte projít kolem vrátnice a zaparkovaných automobilů, ze kterých vytéká trochu oleje i benzínu. Nezamíříte ale o patro níž, kde jsou squashové haly, a můj titulek by tudíž mohl být výsledkem zápasu. V prvním patře tohoto postmoderního prostředí je totiž umístěna galerie s příznačným názvem Gallery Art Factory. Jděte tam. Proč? Protože zde právě probíhá výstava věnovaná géniovi českého divadla Petru Léblovi, který by se v tomto měsíci dožil čtyřiceti let.

"Věci se můžou zvětšovat nebo zmenšovat, nebo můžou mít jiné barvy, nebo být z jiných materiálů, než jsme zvyklí. To je tak všechno, co se s nimi dá dělat. Lidi jsou jediní, na které tyto postupy neplatí. Nemám potřebu lidi deformovat, neboť sním o realismu, ve kterém je sice všechno jinak, ale lidi zůstanou 1:1." Tak se vyjádřil sám Petr Lébl, a těchto pár vět se stalo podtitulem výstavy. Ta sleduje Léblovu tvorbu chronologicky, ale také z dalších hledisek jeho postupného zrání, i lidského. Lébl byl nejen režisér, ale i scénograf a návrhář kostýmů, výtvarného "zaobalení" inscenace, i co se týče plakátů a grafických materiálů. Celkové rozvržení výstavy stopuje jeho výjimečný, to znamená na konci i tragický, osud. Když vstoupíte do prostoru sálu, najednou se ocitnete v podobném prostředí, jakým jste procházeli už o patro níž. Do všech artefaktů tak trochu vstupují různé hadice, vyústění potrubí, větráky klimatizace i osvětlovací zařízení. Tvoří to konečnou podivnou kakofonickou harmonii, která by se ale možná postmodernímu divadelníkovi líbila. Poměrně bizarní je začátek výstavy, kdy pozorujeme uznání Lébla jako vzorného pionýra. Jeho pohled na věc se asi začal rychle měnit po vstupu na Střední školu polygrafickou, kdy už tvoří v amatérském divadelním souboru DOPRAPO. První velké pozdvižení vyvolal inscenací Vonnegutovy Grotesky. Nejen že ji se spolutvůrci pojal odvážně, ale dokonce se na premiéře objevil milovník české kultury, americký spisovatel a autor hry. Viditelně se zachovala spousta dokumentů, které umožňují zachytit plastický obraz inscenací i atmosféru okolí, na pozadí.

Petr Lébl

Léblovo obrovské výtvarné cítění je znát na kostýmech i obrazově zaznamenaných scénách. V jeho amatérském období byla spousta tvůrčí energie, která s pochopením kurátorky a spolupracovnice Vlasty Smolákové jakoby vystupuje i z režisérských návrhů. Své divadelní působení chtěl po revoluci ukončit, stál především o filmovou režii, která mu pro "nedostatek talentu" nebyla umožněna studovat. Ale byl lapen pro profesionální divadlo, a jeho Vojcev a inscenace Dorstovy hry Fernando Krapp mi napsal dopis se staly pro pražské divadelnictví trhákem. Kostýmy a části výpravy už viditelně poukazují na materiály a výpravu, které si dřív nemohl dovolit, a hned si všeho viditelně užíval. K výbuchu jeho tvůrčí invence mohlo dojít, když mu svěřili umělecké vedení Divadla Na Zábradlí. Podle svědectví i artefaktů se divadlo stalo jeho domovem, který si uspořádal podle vlastních potřeb. Vznikla jakoby magická přitažlivost, která po ohromně plodné spolupráci měla i zabíjet...

Sám připravil jedenáct inscenací, které se pravidelně stávaly událostmi pro celou divadelní subkulturu. Ale zároveň svým osobitým tvůrčím přístupem vyvolával neskutečné vášně, kdy se každý musel dát na stranu obdivovatelů nebo odpůrců jeho pojetí divadla. Na výstavě mají různá období velmi pěkně vlastní prostory, ostrůvky uprostřed výčnělků techniky. Nejvýraznějšími jeho pracemi jsou samozřejmě ty, kdy viditelně propadal kouzlu čechovovských inscenací. Racek z roku 1994 se svými pravými ruskými břízkami, Ivanov z roku 1997 s rudozlatými sofa a gaučíky, Strýček Váňa se svou knihovnou jsou kvalitními ukázkami opravdového divadelního umění. On sám i jeho spolupracovníci byli viditelně na vrcholu. Šťastné období dokumentují fotografie ze společného setkávání s významnými osobnostmi, záběry z premiér i vítězoslavné úsměvy. Nakonec byl zván i k inscenování po světě, do Německa, Izraele, a dokonce i do Národního divadla. Je zvláštní, že v umění si musí takové chvíle vyžádat nějakou daň. Čechov znamená i melancholii, která se jistě zadírala do Léblovy duše, což se projevovalo jeho podivínstvím, přílišnou dominantností, genialitou spojenou s netypickými reakcemi a extravagantními kousky. Říká se, že u divadla jedno období končí po sedmi letech, kdy se musí měnit určitá koncepce. Zdá se, že Léblovy deprese měly velikou sílu, kterou sám nebyl schopný zadržet. Na konci výstavy vidíme, že když připravoval scénu pro Kočičí hru, velmi zvýraznil plechovou vanu na koupání, kterou známe z českých dvorků. U něj ale vypadá jako rakev, což potvrzuje i fialový polštářek v místech pro hlavu. Asi to vypovídá o jeho vnitřních pocitech, kterých se zbavil už jen použitím lan v provazišti svého milovaného divadla. Jeho domov, kde plně žil a pak nevěděl, jak žít dál, se stal i místem jeho odchodu z tohoto světa, což komentují jen milosrdná světla.

00280519.jpeg

Výstava je celkově koncipovaná velmi zajímavě a s citem, hodným jeho přátel a spolupracovníků. A to je právě důvod určitého jednostranného pohledu na jeho osobu, což komentují i zlaté vavřínové věnce nasvícené na polštáře, které vrhají podivný stín slávy. Podle druhých měl určité uzurpátorské sklony, kdy s lidmi nejednal tak v rukavičkách jako v jeho citovaných slovech. Ale copak se může génius přizpůsobovat svému okolí, když jeho duch hoří vizí inscenace, která pak hluboce oslovuje diváky? Mohl snad jednat jako ostatní, když byl bytostným umělcem, jehož charisma v okolí probouzelo nečekané schopnosti a výkony? I přes poměrně zajímavé působení koncepce si ale myslím, že výstava měla proběhnout v sále, který by se jakoby nezařezával do artefaktů. Není pak dobře možné vnímat celek kvalitně a v komplexní působivosti. I tak vám ale výstava nastíní práci člověka a tvůrce, jehož dráha se bohužel zastavila až příliš brzy. Nevznikají ale podobně všechny skutečné legendy?

autor: David Ašenbryl
Spustit audio