Lear jako muž na prahu demence. Státní opera Praha uvádí českou premiéru opery Ariberta Reimanna
Opera Lear je podobenstvím o lidské pýše, pošetilosti, o iluzi vlastní důležitosti, ale i o rozkladu zdánlivě stabilního světa. Vznikla na shakespearovský námět na objednávku Bavorské státní opery v Mnichově, kde měla v roce 1978 svou světovou premiéru. Od té doby se dočkala okolo třiceti inscenací – Lear je tak jednou z mála současných oper, které se staly moderní klasikou.
V české premiéře zazní v sobotu 7. června ve Státní opeře v Praze. Režie se ujala Barbora Horáková Joly, taktovky se ujme hudební ředitel Státní opery v Praze Hermann Bäumer.
Hudba Reimannova Leara jde ve stopách ve stopách Schönbergova, Webernova a Bergova expresionismu, takže divák se spíše než melodií dočká obřího zvukového designu. A ten se na něj valí s místy až ohlušující intenzitou. A to podle dirigenta Hermanna Bäumera plně odpovídá velkému Shakespearovu existenciálnímu dramatu:
„Zkoušky jsou opravdu velmi náročné. Jelikož je to celé tak složité, je někdy těžké pochopit, co se vlastně děje. Je to zkrátka velká výzva. Ale přesně to mne na hudbě a umění baví. V této opeře jde o velký rodinný konflikt, je tam řada negativních emocí. Ale když vydržíte až do konce, v závěru si řeknete – ano, jsou tu postavy, které se snaží i pomáhat, a ne pouze nenávidět. A to je to, co dělá tuto operu výjimečnou.“
Inscenaci připravila režisérka Barbora Horáková Joly, která postavu krále Leara vidí jako člověka, který zápasí s počínající demencí:
„Já jsem skoro přesvědčená o tom, že Shakespeare, když Leara psal, možná nějakou osobu kolem sebe měl, kterou tak trošku popisoval v tom díle. Když se do toho člověk začte, v originálu, i u Reimanna, je to opravdu dost detailně popsané, jak se ztrácí ten člověk, jak vlastně začíná nevědět, kde je.“
V titulní roli Krále Leara se představí islandský basbarytonista Tómas Tómasson:
„Je to jedna z rolí, které jsem ve své kariéře zpíval nejčastěji. Miluju ji. Poprvé jsem v Learovi vystoupil v roce 2009 v Berlíně a poté ve Frankfurtu, Budapešti, Mnichově… Barbora Horáková má na Leara trochu jiný pohled, než jak tomu bylo v inscenacích, ve kterých jsem zatím zpíval. Ona vnímá jeho šílenství jako postupné. A destrukce jeho mozku a mentálních schopností se pak odráží i na fungování jeho království. Na začátku Lear rozděluje říši mezi tři dcery. A to se naprosto zvrhne. Postupná destrukce království jde ruku v ruce s destrukcí Learovy mysli. Takže to není šílenství pramenící z nějaké zlé povahy – spíš sledujeme postupný rozklad starého muže, který se hroutí zevnitř.“
Do mluvené role králova Blázna je obsazena Dagmar Pecková:
„On jediný vlastně dokáže analyzovat celou situaci a dokáže vlastně víceméně předpovědět, co bude následovat, protože ty poměry na tom dvoře zná. Takže já si myslím, že ten blázen je tam jediný normální.“
Aribert Reimann
Lear
Premiéry: 7. a 12. června 2025
Reprízy: 17., 21. a 27. června 2025
Režie: Barbora Horáková Joly
Dirigent: Hermann Bäumer
Scéna: Rhea Eckstein
Kostýmy: Benjamin Burgunder
Světelný design: Sascha Zauner
Videoart: Adria Bieito Cami
Sbormistr: Adolf Melichar
OBSAZENÍ
Lear: Tómas Tómasson
Blázen: Dagmar Pecková
Goneril: Viktorija Korosunova
Regan: Petra Alvarez Šimková
Vévoda z Albany: Csaba Kotlár
Vévoda z Cornwallu: Jaroslav Březina
Hrabě z Kentu: Josef Moravec
Hrabě z Glostru: Miloš Horák
Edgar: Hagen Magzeit
Edmund: Andreas Conrad
Král Francie: Ivo Hrachovec
Sbor Státní opery, Orchestr Státní opery
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Jak souvisí zmizení podnikatele s dávným krveprolitím?
-
Kurt Vonnegut: Matka noc. Nejčernější groteska o muži, který šířil zlo, aby pomohl dobru
-
Jana Knitlová: Soukromá derniéra. Příběh dvou herců na útěku z nacistického Německa
-
Gilbert Keith Chesterton: Modrý kříž. Dopadne otec Brown i zločince mezinárodního formátu?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.