Laterna magica. Osudy Ingmara Bergmana (7 dílů)

Naše výchova se z největší části zakládala na pojmech jako hřích, přiznání, trest, odpuštění a milost, fungujících jako konkrétní faktory ve vzájemném vztahu dětí a rodičů v jejich vztahu k bohu. Byla v tom vnitřní logika, kterou jsme akceptovali a o které jsme si mysleli, že ji chápeme. Nikdy jsme neslyšeli o svobodě a ještě méně jsme věděli, jak chutná. Tresty byly tudíž něčím samozřejmým, nikdy nezpochybňovaným.
Ingmar Bergman

Ve své životopisné knize se Ingmar Bergman vrací do roku 1918, kdy se narodil, a snaží se co nejpřesněji vylíčit své dětství, mládí i dospělost. V dětství za zásadní považuje právě vztah k rodičům, zejména k otci - luteránskému pastorovi. Disciplína a rákoska patřily ke každodenním danostem, podobně jako matčina něha střídaná s naprostým chladem. O nic jednodušší nebyly ani vztahy k sourozencům.

To vše nutilo vnímavého, citlivého chlapce k častým únikům do vlastní, smyšlené skutečnosti, k sebeobranným lžím a nasazování pokryteckých masek, a následně se tak stalo příčinou Bergmanových pozdějších zápasů s démony, duševních traumat a neuróz, které se zásadním způsobem otiskly v jeho díle.
Zbyněk Černík, překladatel (LN, r. 1998).

V devatenácti letech po hádce s otcem utekl z domova a po krátké vysokoškolské studijní epizodě začal pracovat jako pomocný asistent v opeře. Později získal místo dramaturga ve filmové společnosti Svensk Filmindustri a postupem času zde prokázal své režisérské i scénáristické nadání. Zároveň se začal intenzivně věnovat i režii divadelní. U nás je Ingmar Bergman znám nejvíc svou tvorbu filmovou, ale jeho záběr je mnohem širší, na svém divadelním kontě má asi sto třicet inscenací děl severských i světových klasiků.

Jako jeden z prvních uvedl do filmového média nadčasové a obecně platné filozofické otázky a je dnes nejuznávanějším švédským filmovým tvůrcem. Díla jako Večer kejklířů, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Tvář, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Podzimní sonáta nebo Fanny a Alexandr se stala součástí zlatého fondu světové kinematografie.
Zbyněk Černík

V rozhlasovém vyprávění se autor dotýká i momentů, kdy pracoval na svých filmech, ale dominantní část tvoří nezvykle otevřené líčení životních osudů.

Účinkuje: Rudolf Pellar

Z vlastního překladu připravil: Zbyněk Černík
Režie: Alena Adamcová

Natočeno v roce 1990.