Láska zmítaná v rozvrácenosti

13. březen 2002

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

Německý režisér Tom Tykwer se zejména snímkem Lola běží o život zařadil mezi bedlivě sledované tvůrce - byť to není ani tak zásluhou volených látek jako spíše "vizionářského" zpracování, které neguje běžná vypravěčská pravidla, příběhy kouskuje do jakýchsi vizí a zasazuje je do reality vždy jakoby nějak ozvláštněné.

Stále přítomné jsou nejrůznější podoby lásky. Také thriller Princezna a bojovník nabízí složitě utvářený a vyvíjející se milostný cit mezi vykolejencem Bodem a ošetřovatelkou Sissi. Po tragické manželčině smrti jí vnitřně rozvrácený Bodo (Benno Furmann) náhodně zachrání život odvážným chirurgickým zákrokem přímo pod koly náklaďáku. Když jej však dívka (Franka Potenteová) později vypátrá, chová se k ní odmítavě. Ale nepovedená bankovní loupež je znovu svede dohromady: Sissi, která se shodou okolností ocitla v téže bance, mu dopomůže k útěku, a dokonce jej skryje v psychiatrické léčebně, kde pracuje.

Franka Potenteová jako Sissi|foto: opuszine.com

Tykwer si volně pohrává s jednotlivými motivy (i významy z nich plynoucími), aby je vzápětí pozměnil či zcela opustil. Buduje rozestup mezi tím, co divák ví, a omezeným poznáním postav (zde zejména dívčiným), některé figury jsou ryze kolorativní (Bodův bratr, jenž při přepadení končí s kulkou v těle), jiné zcela mizí - například řidič dodávky, který neúspěšně řidiče odvážel. Režisér až v okázalých sebestředných kruzích načrtává vztahy v mnohém výlučné. Mám na mysli jak oba protagonisty, tak dívčinu "klientelu" v ústavu, rozehranou do bizarních podob: nalezneme tam citlivého slepce, končícího v pokusu o sebevraždu, či naopak (jak se ukáže) vražednického maniaka, který si půvabnou Sissi žárlivě přivlastňuje. Film je ukázkou přístupu, který klade způsob vyprávění nad jeho smysl. Neustále hýří vizuálními nápady, ale zdá se, že postmoderní přeliv se nakonec stává jedinou hodnotou.

Princezna a bojovník|foto: opuszine.com

Film Princezna a bojovník zachycuje osudy dvou osamělých bytostí, ztracenců, jimž je snad souzeno setkat se. Bodovo herecké ztvárnění spoléhá na monotónní expresi téměř maniakálně podbarvenou, svou uzavřeností a nepřístupností bezcitnou a ubližující, kterou současně vykupuje partnerčina slepě bezhlavá oddanost, plná lyrického umanutí. Je to dílo jistě provokující, ale vůči divákovi bohužel nepříliš vstřícné. Milovníky důmyslných, jakoby oduševnělých vypravěčských šarád však nepochybně potěší.

autor: Jan Jaroš